Přípravy na cestu vrcholí, chaos dosahuje netušeného maxima:). Očekávání jsou značná a selhání nepřichází v úvahu :D.

mile: 0

Po cca 24 hodinách na cestě jsem dorazil do San Diega. Po cestě jsem skoro nespal, takže jsem rád že to mám za sebou. Do pátečního rána jsem ubytovaný u trail angelů Frodo a Scout. Odtud dál už to bude brnkačka :)

A je to tady. Po několika měsících plánování, po zdolání vyplňovačky žádosti o US vizum a získáni permitu na trail, po vyčerpávající cestě do San Diega a dvoudenních přípravách na místě je to tu. Zítra cca v sedm hodin se vydám od Mexické hranice poblíž osady Campo směrem do Kanady. Teď když o tom tak přemýšlím, tak mi přijde, že jsem se asi zbláznil. Ok, dojdu aspoň do Kennedy Meadows a tam uvidím co dál. :)

Btw, u Frodo a Scouta je docela frmol, každý den ráno odtud vyráží na trail cca 15-20 lidí a každý den je zase nahrazují nově příchozí. Lidi chodí na nákupy, na poštu, balí baťohy, věci co nutně nepotřebují vyhazují do hikerboxu, věci co potřebují si zase z hikerboxu berou,... .Trochu to připomíná výcvikový tábor. :) Uvidíme, jak si povedeme na trailu.

První den na trailu byl docela fajn. Proběhlo povinné focení u hranice a pak hurá na cestu. Přes poledne jsem si postavil tarp, abych se aspoň trochu schoval před slunkem (sice nejsem spálenej, ale stejně bylo vedro k upocení), no a odpoledne jsem relativně v klídku došel do kempu u Hauser Creek. První míle jsou za mnou :).

Na míli 1 jsem si prostě musel vyfotit ceduli. Trapný, já vím, já vím... dělají to všichni :)

mile: 15.4

Ranní stoupání od Hauser Creek mi nepřišlo nijak zvlášť drastické (už jsem zažil jinší p..a kopce), přesto to některým hikerům malinko zatopilo. Potom, co jsme se přehoupli přes kopec následovalo zase klesání do Lake Morena, kde v místním obchůdku/restaraci čekala odměna v podobě zmrzliny a burgru :). Naštěstí nebylo extravedro jako první den, tak jsem si troufl pokračovat v cestě i přes poledne. S jednou delší zastávkou (kde se mi málem povedlo vytuhnout ve stínu pod stromem) jsem se došoural do kempu BoulderOaks, kde čekal... trail magic. Týpek jménem Steve dovezl do kempu lednice s pivem, pomerančema, sendviče a kdoví co ještě a rozdával to hikerům. Jako správnej Čech jsem sanozřejmě nechtěl dělat ostudu, tak jsem si dal pivo:). Po příjemné zastávce v BoulderOaks jsem ještě trochu nakopl vrtuli a popošel o pár majlí dál, kde jsem se na noc usalašil kousek vedle Kitchen Creek.

mile: 30.2

Ráno jsem se zapakoval a kolem půl sedmé vyrazil vpřed. Cca po půlhodince jsem si udělal pauzu na snídani a pak už jsem mazal dál. V následujícím úseku se projevilo, že na trailu se dá narazit na směsku všech možných lidí - od běžců na lehko, přes hikery zelenáče (jako jsem třeba já) až po veterány například z AT. (pozn. btw, Scout u kterého jsem byl první dva dny, nedávno dokompletoval triple crown. A to mu je kolem šedešátky). No a po cestě do Long Canyon jsen potkal zase jednu zajímavou ceduli (viz galerie).

Za Long canyonem, po kratším stoupání, mě mile překvapil borovicový les - po úvodních úsecích kde člověk o stín moc nezavadí, to byla příjemná změna. V kafárně/restauraci (Pine house cafe&tavern) jsem si opět dal gáblík a rozhodl jsem se, že ještě popojdu i když většina hikerů zůstávala zde (v Burnt Rancheria campground). Nakonec jsem došel do Mount laguna campground a zakempil tady. V první chvíli jsem měl docela cukání, prorože jeden spot stojí 25$ (je sice možné ho sdílet a tak snížit náklady na hlavu, ale jinej hiker se tu večer neobjevil), ale nakonec jsem si řekl, že pro tentokrát... Aspoň tu je signál, záchody a voda.

mile: 47.5

Ráno to v kempu vypadalo jako po vymření- nikde ani noha. V klídku jsem si zabalil a kolem půl osmé vyrazil na cestu. Na trailu směrem k Pioneer mail picnic area mě předběhli dva rychlíci, ale jinak nikde nikdo. Krom větru-ten byl zase pro změnu skoro všude. Trail totiž vede skoro pořád po hraně hor, takže kromě výhledů si tu člověk užije i pěknou fénovačku. V piknikové zóně jsem potkal Ynes z Německa, s kterou jsem se už párkrát po cestě setkal a dalších pár mil jsme pokračovali společně až k Sunrise highway, kde byl další zdroj vody na trailu.

Ynes chytla stopa a odfrčela do městečka Julian, kde potřebovala dobít mobil a něco vyřídit na wifině. Já si dal obědovou a odpočívací pauzu (po cca sedmi mílích skoro bez zastávky už jsem to potřeboval jak koza drbání) no a potom jsem se vydal dál po trailu. Zakempil jsem o kus dál pod kopcem a i když by se zdálo, že by to s větrem mělo být lepší, tak jsem se musel snažit abych ho aspoň postavil. No nic, uvidíme jestli vydrží noc. Nedlouho po zakempení mě dohnala Ynes (ta ženská je vážně rychlá), tak jsme si ještě chvíli povídali, pak rychlá večeře a na kutě. Během večera jsem si taky konečně udělal čas na našití vlaječky na baťoh. Tak snad při první příležitosti neuletí :).

mile: 63.7

Dnešek jsem začal tím, že jsem zaspal:) zapomněl jsem si zapnout budíka a vstal jsem až v sedm. Vlastně mě vzbudila Ynes tím, když balila stan. Rozloučili jsme se a já, abych zbytečně neplašil, tak jsem si v klídku udělal snídani, pobalil jsem věci (tarp má plusový bod - vítr ho v noci neodnesl, ani nesložil) a před osmou vyrazil na cestu. Jak říká jeden nejmenovaný šéf: nejhorší smrt je z vyděšení:).

Dneska jsem udělal malou změnu- první část dne jsem nešel po trailu, ale oklikou údolím, kde se dřív těžilo zlato. Trochu to ozvláštnilo den (mám pár fotek), ale nakonec to nebyla až taková hitparáda v jakou jsem doufal.
Po tom, co jsem se vrátil na trail, už to bylo docela monotóní- cca dvě hodiny sestupu do údolí San Felipe valley a pak přes planinu k highway 78, kde je pod mostem water cash(jiná než ta v galerii). Ve stínu pod mostem jsem opět potkal Ynes a ještě pár hikerů. Trochu jsme poklábosili, posvačili a zase vyrazili na cestu. Ynes vystartovala napřed - chtěla totiž dojít až někam k míli 86. Já jsem skromější (a pomalejší) takže jsem zakempil na míli 82. Po dnešním pařáčku mi to přijde akorát. A navíc jsem dneska krotil první divou zvěř (viz fotky) - ten pacholek hadí si ležel přímo v prostředku cesty a fakt nešel obejít. A to chrastítko je vážně hlasitý. Naštěstí.

míle: 82

Tentokrát jsem na budík nezapomněl, takže jsem vstával kolem čtvrt na sedm a těsně před sedmou jsem byl na cestě. Do té doby se kolem mého tábořiště stihlo prohnat několik hikerů - první (pokud jsem se dobře díval na hodinky) prošel okolo ve tři ráno.

Dopoledne bylo celkem jednotvárné - cesta po úbočí kopců, občas nahoru, občas dolů a jinak nic zvláštního. Potkal jsem jednoho hada, ale byla to nějaká malá mrcha a hned zdrhala, takže žádný drámo jako s chřestýšem včera. Před polednem jsem došel k water cashi na míli 91.2 a kde jsem doplnil vodu a na cca dvě hodiny si ustlal ve stínu pod keřem.

Odpoledne uběhlo v poklidu, těsně na water cashí jsem potkal pár dobrovolníků z PCTA, kteří upravovali stezku, pak po cestě pár hikerů... Kolem půl šesté jsem došel do cíle - Barrel speing- plácek pro stany u silnice ve Valle de San Jose. Je tu i voda takže pohoda a zítra mě čeká jen 10 mil do Warner Springs, kde už čeká balík s jídlem ns další úsek a hlavně hospoda :).

míle: 101.1

Ranní vstávání, snídaně, prostě jako obvykle. Vyrazil jsem kolem sedmé směrem k Warner Springs a cesta mě mile překvapila. Po posledních dnech courání po kopcích vedl trail víceméně po rovině, takže míle pěkně ubíhali. Po cestě jsem okouknul skalní útvar Eagle rock a taky jsem potkal hikera jménem Cool Breeze (kterého jsem potkal už včera) a který (taky už včera) komentoval mojí norskou čapku. Chvíli jsme si povídali a on mi nakonec říká: Myslím, že ti budu říkat Norway, co ty na to? No, vlastně proč ne. Takže to vypadá, že moje hikers name je Norway :)

Po příchodu do Warner Springs jsem si vyzvedl balík s jídlem což je na jednu stranu dobře, protože už jsem byl na suchu, na druhou stranu je teď baťoh zase těžší. Pak jsem ještě dokoupil pár payday tyček na benzince a hurá do hospody, kde jsem s pár dalšíma hikerama poseděl a trochu dobyl telefon a powerbanku. Výběr jídel nebyl extra velkej, ale co už, stejně bych si ten burgr dal i tak :). Po obědě jsem zamířil do místního hikerského centra a dokoupil si plyn, elektrolyty(ochucovadlo) do vody a taky PCT nášivku. Teď přemýšlím, kam ji dát. Jo a taky důležitá věc: v centru mají i sprchu, takže po týdnu jsem ze sebe konečně spláchl trochu špíny.

Kolem půl čtvrté jsem ještě vyrazil na cestu a ušel cca 5mil za Warner Springs, kde jsem zakempil u potoka.

míle: 115

Dnešek začal pěkným táhlým stoupáním z údolí (3235 ft) nahoru na kopeček do výšky +- 5150 ft (přepočtěte si za domácí úkol :)) Naštěstí je trail stavěný tak, aby prošel i kůň, takže stoupání nejsou prudká, ale o to delší. Během cesty nahoru jsem potkal týpka jménem Heart and Soul, který mi mmj prozradil, že předpověď na další dny je větrná.Na hohoře to asi bude trocgu fučet.
Kolem poledne jsem došel k důležitému zdroji vody - water tank u Mika, kde jsem dal polední pauzu, doplnil vodu a pak vyrazil dál. Následovalo ještě kratší stoupání směrem ke Combs Peak (cca 5600 ft) a pak dlouhé klesání až k míli 137, kde jsem se rozhodl pro tento den skončit. Nakonec jsem to dal, ale na jeden den toho bylo až dost. Zakempil jsem na plácku u křižovatky k Tule spring. Vítr pořád pofukoval, ale aspoň nebude spacák vlhkej od rosy- zase jsem se rouhodl spát pod širákem.

míle: 137

Probuzeníčko za východu slunce, snídaně skoro do postele/spacáku :) pohodička. Vyrazil jsem kolem čtvrt na osum s jasným cílem - jen čtrnáct mil k highway 74, od které už to je jen kousek k Paradise valley cafe -vyhlášenému podniku, který prý dělá nejlepší burgry na celé trase PCT. To jsem zvědav. Myslel jsem si, že cesta k silnici budu více méně zkopečka, ale to jsem se trochu seknul (tzn. nepodíval jsem se pořádně do mapy). Po trase bylo i pár dokopečků takže ceta k dálnici, resp. k hospodě se protáhla až do dvou.

Po cestě jsem potkal pár long-distance hikerů, které už jsem míjel včera, pár section hikerů a taky nějaké jednodenkáře (vlastně je sobota). Mmj jsem mluvil s párem ze San Diega, kteří fungují jako trail angels. Neoposkytují sice takový supercomfort jako Frodo & Scout - nabízí odvoz z města k mexické hranici - ale i to se počítá.

Paradise valley cafe mě přivítalo pěkným mumrajem (je přímo na křižovatce silnic 74 a 371). Na zahrádce i uvnitř hospody seděli rodinky, motorkáři, důchodci a samozřejmě i hikeři. Dal jsem si (jak jinak) pivo a burgr a byl vážně dobrej. Jestli byl nejlepší to nevím, protože jsem ještě nedošel na konec PCT :). Uvidíme.

Po pozdním obědě jsem vyrazil na cestu a ušel ještě pár mil do kopečka směrem k Mt. San Jacinto. Zítra si projdu část hřebene a pak sestoupím po obchozí trase zase do údolí. Zbytek hřebene v délce asi 10 mil totiž stále zůstává uzavřen po požáru z roku 2013. Jinak dneska zase celý den fučelo a odpoledne se začalo i mračit, takže závěr dne byl poněkud studenej.

poznámka: Po cestě jsem si několikrát fotil horu, o které jsem si myslel, že už to bude San Jacinto, ale nakonec se ukázalo, že to je jinej kopec. Podle mapy to tipuju na Toro Peak. Ale je to bez záruky :).

míle: 157,4

Dnešní spaní bylo bezva. Vítr v noci ustal a byli i docela teplo, takže jsem se probudil před sedmou s pocitem, že jsem zaspal. Budíka jsem si tentokrát nařizoval na sedmou, takže to bylo ještě v normě, ale musím říct, že takhle dobře jsem se na trailu ještě nevyspal (možná to je taky tím, že už jsem vážně přetaženej :).

Cesta po hřebenech byla bezvadná - výhledy do krajiny spolu s pěkným počasím a trvalo to celý den :). Ve Fobes saddle jsem si dal pauzu a pokračoval do sedla u Spitler peak. Celkem jsem za tento den obešel vrcholy Lion peak, Pine mountain, Pyramid peak, Palm view peak a samozřejmě Spitler peak. Kvůli uzávěře jsem z trailu odbočil na míli 168,6 a po oficiální obchozí trase jsem sestoupil do údolí Apple canyon. K dnešní ujité vzdálenosti by se tak mohlo přičíst cca 6,5 míle.
Na noc jsem zakotvil vna značeném kempovišti kousek od potoka. Zítra mě čeká jen cca 8 mil do Idylwildu a další den bude zero day :).

míle: 168,6

Co se za poslední dva dny stalo? Vlastně skoro nic. V pondělí ráno jsem se vykolíbal ze spacáku až kolem sedmé, snídaně a kafe do postele/ehmmm do spacáku, počkal jsem si na sluníčko a během dopoledne jsem došel do Idylwildu. Vzhledem k tomu, že pěšina po které jsem šel, není oficiální PCT trasa a velká část hikerů tudy ani nechodí, tak jsem za celou cestu nepotkal ani nohu (a taky se mi povedlo jednou lehce zabloudit :).

No a pak už byla jen 1,5denní pohoda. Do hospody na oběd, zmrzka, trochu čumenda po městě... Po skoro dvou týdnech jsem se pořádně osprchoval a taky si zašel vyprat do místní prádelny. Luxus:). A samozřejmě plánování, nákup proviantu na další etapu do Big Bear Lake... uvidíme jak další sekce dopadne, naplánoval jsem si totiž výstup na dva vrcholy, tak mi držte palčáky. Zítra brzo ráno vyrážím.

A nahrál jsem zase pár fotek. Obzvlášť zajímavá mi přišla cedule o sněhových pluzích, když je tady přes den vedro jak v morně.

míle: 168,6

Už večer jsem si připravil co šlo, takže vstávání a balení proběhlo vcelku rychle. Po šesté už jsem byl na cestě - nejdřív pohodový Ernie Maxwell trail víceméně po vrstevnici a pak od Humber park ďábelský Devils slide trail do Saddle junctio (p..a kopec), kde jsem se opět napoojil na PCT. Ale ne na dlouho, protože za další cca míli jsem uhnul na San Jacinto trail vedoucí k vrcholu Mt San Jacinto. Po cestě jsem potkal dva starší chlapíky (záchranáře na penzi... nevím jak jinak to nazvat), kteří vyrazili prověřit možnou stopu po zmizelém hikerovi, ktetý se loni ztratil někde mezi Idylwildem a Big Bear City :(. Plakáty už míjím nějakou dobu.

Každopádně, na rozcestí pod vrcholkem jsem se dostal kolem jedné, baťoh jsem nechal u cedule a těch posledních pár metrů vyšlápl jen tak. Výhled byl bezva i přes lehkej mlžnej opar. Jedinný vyžší viditelný vrcholek byl San Gorgoino Mountain severním směrem (zanedlouho půjdu okolo :). Kopec mi dal celkem zabrat - cca 6 hodin stoupání, 10 mil vzdálenosti a převýšení +- autobus 5400 ft. Což mi přijde dost a to ještě nebyl konec dne.

Po pokoukání po krajince jsem se vrátil k baťohu, dal si rychlej oběd a pak klesání zpátky na PCT. První úsek byl i přes postupující únavu celkem ok, ale jak se blížil večer, začal fučet vítr přesně jak slibovala předpověď a na Fuller ridge už to bylo docela nepříjemné. S vybičováním všech sil jsem se dokodrcal do kempu u Fuller ridge, i přes silný vítr se mi dokonce podařilo postavit stan (místa v závětřích už byla obsazená), uvařil si něco k večeři a upadl do komatu.

Pozn: Na parkovišti Humberk park jsem potkal pár horolezců, kteří se chystali na výstup na Tahquitz peak. Moc pěkná skalka. Mimochodem měla by být v galerii :)

míle: 190,5

V průběhu noci vítr ještě trochu zesílil (nebo se mi to aspoň zdálo :), takže zhruba od tří jsem tak po očku kontroloval, jestli mám ještě pořád tarp nad hlavou. Ale musím dát jednoznačně palec hore - je to pašák, vydržel. Po šesté, když se začalo rozednívat, už jsem to nevydržel, udělal si rychlou snídani a ještě rychleji jsem zbalil věci a vyrazil - byla totiž řádská zima. Určitě nejcitelnější od začátku celé výpravy.

Po včerejším výstupu na kopec byl hlavní bod dnešního programu klesání. A to takové, že z cca 7700 ft v místě spaní do minima 1337 ft na křížení Interstate hwy 10. Chuťovka. Na prvních dvou mílích ještě pořád dost foukalo a byla zima, takže jsem šel zabalenej jak kosmonaut, ale s postupem dne se to zlepšilo. Co se ale nezlepšilo, bylo to mizerný klesáni. Slovy klasika - kdyby bylo o polovinu kratší, tak bude pořád ještě moc dlouhý. V Halfmiles mapách se píše - vzdušnou čarou to je dolů k Snow Canyon Rd 4,3 míle. Po trailu PCT to je 15,2 mil. Snejci nebraly konce a morálka klesla až na dno. Naštěstí tam kde se něco s.re, se může objevit i něco pozitivního. Což se taky stalo - máma Kiany (jedný holčiny, která taky jde PCT), přijela k úpatí kopce a přivezla trail magic. Sváču tak obohatilo ovoce, nějaký limonády, něco na způsob čipsů a dokonce bábovka. Oni tomu sice říkali vanilla bread, nebo tak nějak, ale byla to jasná bábovka :).

Po velmi příjemné a osvěžující obědovo-svačinové pauze jsem se vydal k Interstate hwy 10 a po cestě k ní opět nastoupil řádnej fučák. Ne nadarmo tu je v údolí tolik větrníků. Místy jsem musel jít v řádném předklonu :). No a pod dálnicí... další trail magic. To jsem skoro až upad :) Dokonce jsem tu potkal i původce - chlapíka, který si říká Anonymous. Chvíli jsme povídali (dozvěděl jsem se, že se o místní trail magic střídavě stará několik lidí), já si mezitím vypil kolu a pak frčel dál. Zakempil jsem jen pár mil dál v kaňonu cca na značce 212,5.

Pozn: po prvních dnech cesty, jsem si uvědomil, že budu potřebovat vyměnit bederák za menší. Takže jsem v posledních dnech (hlavně během pauzy v Idylwildu) špekuloval jak to zařídit, až jsem naklnec prostě napsal výrobci, jestli má nějaký bederák na skladě a jak rychle by ho mohl poslat. Odpověd mi celkem vyrazila dech: Jo, zrovna tu máme v kanceláři jeden přebytečnej ve správný velikosti. Napiš mi adresu kam, a já ti ho zadarmo obratem pošlu! Tomu říkám trail magic století. Jupííí :)

míle: 212,5

Vstávání po včerejším a předvčerejším mordoru bylo těžké. Budíka jsem měl na šestou, ale vstal jsem až kolem sedmé a vyrazil lehce po osmé. Po zhruba míli jsem se zastavil u provozní budovy místního větrníkového parku, zbavil jsem se přebytečných odpadků, aktualizoval denník a galerii a vyrazil dál (lidi z Mesa Wind farm tu nabízí hikerům vodu, přístřešek před sluncem a větrem a wifi).

Následovalo ktátké stoupání do nedalekého sedla a pak více méně táhlé klesání do údolí Whitwater river. Kousek od trailu se v údolí nachází Whitewater preserve, což je bývalá pstruhová farma. Je tu pár budov, stanice rangera, pár jezírek (v jednom proběhla koupačka :), přístřešky se stoly a lavicemi a vůbec to je příjmná zastávka na cestě. Takže jsem se tam zastavil na obědovou pauzu a odpočinek.

Po druhé hodině jsem vyrazil dál údolím Whitewater river. U Red dome (což je takovej kus červený skály) jsem doplnil vodu a dál mě trail vedl do kopečků směrem na severozápad. Přes jedno mezilehlé údolí a několik snejků jsen se diostal až do údolí Mission creek kde jsem hned ze začátku zakempil v prvním tábořišti.

míle: 226,2

V noci bylo krásně teplo (přestože kemp byl v údolí), takže i časnější vstávání bylo snesitelné. Lehce po sedmé už jsem byl na trase (pozn. snažím se co nejvíc spát pod širákem, pokud to podmínky dovolují, takže s balením je méně práce; naštěstí tady v tuto dobu snad vůbec neprší, takže s tím není problém).

Dnešek byl vcelku jednotvárný - půl den mírného stoupání údolím Mission creek, zhruba na míli 235 obědová pauza a pak další stoupáni (už ne tak mírné) až do kempoviště cca na míli 240. Tady jsem odbočil z trailu do údolí Fish creek a chtěl jsem popojít pár mil, abych se trochu přiblížil k San Gorgonio mountain, kam jsem měl v plánu vystoupit další den. Jenže po pár stech metrech za odbočkou mě zastavila cedule, že je oblast kvůli požáru uzavřená. Takže smolíček. Vrátil jsem se tedy do kempu a ve společnosti dalších hikerů (manželský pár Chito a Ruby a Kiana a Michael) proběhla společná večeře, trocha klábosení a před osmou na kutě. Zítra se místo výstupu na San Gorgonio přiblížím k Big Bear City, což by mohlo mít tu výhodu, že by aspoň zase po třech dnech mohl být slušný signál.

míle: 239,9

Nad ránem byla pěkná kosa, zatím asi největší co jsem v Kalifornii (na Fuller ridge to bylo pocitově možná horší, ale tam to bylo kvůli větru). Teploměr v hodinkách mi ráno ukazoval -0,7°C. Naštěstí jsem to večer trochu očekával, tak jsem filtr (který by neměl zmrznout) schoval do spacáku. Díky zimě se mi opravdu nechtělo ze spacáku vylézat ven, tak jsem si nejdřív udělal něco teplýho do žaludku a teprve potom začal balit. Takže jsem jako vždy z kempu odcházel skoro poslední, ale to mě už nemůže rozhodit :).

Hned stoupání do úvodního kopečka mě celkem rozehřálo a pak už jsem jel jak mašina. (pozn. dneska se mi šlo podstatně lépe než včera, ale to bylo asi hlavně zásluhou příznivějšího výškového profilu trasy) Dopolední cestu trochu zpříjemnilo krátké popovídání s hikerkou Happy Feet, s kterou jsme se chvíli bavili o koncertech a kapelách, které posloucháme. Ranní/dopolední míle utekly jak prašivej kanec z houštiny (haha Záviš:) a než bys řekl jahodový koláč (haha Pulp Fiction :) tak byla jedna hodina odpol. a já byl o 13 mil dál. I když musím uznat, že jsem to trochu hrotil, protože jsem doufal, že už konečně po víc jak dvou dnech chytím aspoň nějakej signál - no a... prd :).

Po obědové pauze jsem zase nasadil pohorky (interně jsem jim začal říkat heavy horses, tak snad mě donesou šťastně do cíle) a bez zbytečných zastávek si to dofičel až do dnešního campsitu. Dneska budu zase po pár dnech nocovat sám. Ostatní buď zůstali někde vzadu, nebo odstopovali do Big Bear City/Big Bear Lake, která už jsou blízko.

Poznámka:
1) skoro celý den byly dneska výhledy na San Gorgonio, kam jsem chtěl původně jít (viz včerejší záznam). Tak snad se najde i nějaký obrázek v galerii ;)
2) dneska byl snad první den, kdy nebyl přes den pařák, protože bylo poměrně dost oblačnosti. Projevilo se to i teď večer, kdy jsem radši postavil stan i když si jsem skoro jistej, že pršet nebude.

míle: 259,4

Vstával jsem skoro na budíka (tzn. potom co zazvonil, jsem si dal ještě půlhodinku :), udělal si snídani, zbalil šapitó a vyrazil. Asi po hodince cesty jsem konečně dorazil k prvním okrajovým obydlím Big Bear City, (což znamenalo konečně signál) aktualizoval jsem web, dal vědět dom, že žiju, pořešil nějaký bebechy a mazal dál.

Podle mapy to dneska měl být (a skutečně byl) nenáročný den. Cesta celý den vedla víceméně po vrstevnici, takže to celkem pěkně odsýpalo až na jeden úsek - za silnicí Holcomb valley road byla zase jedna požární uzávěra, takže jsem musel jít okolo po lesní cestě. No a vzhledem k tomu, že se zase od rána začal zvedat vítr, tak to krásně zvedalo prach z cesty a popel z okolních spálených ploch, lítalo to všude možně např. do očí a vůbec to byla paráda. Ale abych jen nedržkoval - dneska jsem taky překonal míli 265, což znamená že prvních 10% trailu už je za mnou :). Tak snad to půjde aspoň stejně dobře i dál.

Během dne jsem obešel +- východní a severní okraj Big Bear Lake a do města mám v plánu seběhnout zítra ráno. Zakempil jsem na posledním značeném kempovišti pod vrchem Bertha peak a i když je místo částečně kryté, tak tu pořád dost fučí (vítr se neustále nějak točí) no, beru to jako trénink na zimu na Sieře.

Pozn. Dneska to šlo fakt rychle. I s večeří jsem zalezl do spacáku už před šestou.
Pozn.2 Aby taky ne. Už večer se řádsky ochladilo, před západem slunce už bylo na nule a ráno jsem naměřil kolem - 7°C. Díky spacáku jsem noc přežil v klidu, ale vylézt z něj ráno byl docela heroický výkon. A samozřejně mi přes noc zmrzla všechna voda.

míle: 276,6

Ranní vstávání bylo ... rychlé. Jak už jsem zmiňoval v poznámce u předchozího dne - byla zima jaxviňa, voda zmrzlá... ale naštěstí začalo vykukovat slunce což mi dodalo dostatek morálu na to, abych vylezl ze spacáku a vypravil se na cestu. Abych se zahřál, tak jsem samozřejmě kmital jak olympionik, takže pod kopcem u kempu Serrano jsem byl natotata. Odsud to byl do města už jen kousíček, ovšem mezi mnou a městem byla vodní nádrž. Tak jsem jí trapně obešel.

První zastávka ve městě byl obchod s jídlem Vons, kde jsem doplnil zásoby (takže batoh už je ZASE těžkej), pak jsem se zastavil v outdoorovým obchodě Big 5, kde jsem koupil nafukovací polštářek (dneska bude zatěžkávací zkouška) no a pak zbývalo jen zajít někam na pořádnej oběd. Dostal jsem doporučení na podnik Grizzly manor cafe nedaleko, takže proč ne. Ve zkratce - přežral jsem se jak to šlo a s pocitem mírného napětí jsem se vydal zpátky na trail.

Už včera jsem si naplánoval, že dnes dojdu jen k nejbližšímu zdroji vody, což je kempoviště jen cca 8 mil daleko a vzhledem k pokročilé hodině, kdy jsem opouštěl město, to i tak akorát vyšlo. Po cestě jsem potkal Chita a Ruby, kteří se zrovna chystali utábořit a i v kempovišti v cíli se objevilo pár známých tváří z dřívějška (a samozřejmě i pár nových) ... prostě jedna velká rodina. Večeře dnes byla velmi rychlá a hlavně malá - vzhledem k velikosti oběda se to dalo čekat :).

Pozn. I když míle na trailu dneska nebyly nic moc, tak cesta do města a zpátky to celkem vynahradila. Přesně to spočítaný nemám, ale hádám aspoň 4 tam a 4 zpět.

míle: 285,6

Po ránu byla opět kosa, naštěstí ale o poznání menší než předešlý den. Spacák byl sice z venku malinko od jinovatky, ale už mi to tak nějak nepřijde divný (člověk by sice od Kalifornie možná čekal víc tepla, ale při nadmořské výšce +- 1900 m n.m. je to holt jinak). Mno a aspoň se učím, že když má v noci mrznout, tak musím do spacáku schovat filtr, vodu a všechno co má baterie.

Hned jak vylezlo slunce, tak se začlo hezky oteplovat, takže celý den byl, co se teplot týče, ideální. Dopoledne se celý den šlo přímo údolím Holcomb creek, nebo po svazích nad vodou, takže nebylo potřeba nést větší množství vody. Kolem poledne jsem zastavil na obědovou pauzu nedaleko Splinters cabin no a celé odpoledne jsem zase pro změnu postupoval po úbočích kaňonu Deep creek. Dneska byly pěšiny často hodně vzdušný - z jedný strany svah nebo skála a z druhé strany padák dolů, krásný skalky okolo, dole šum řeky, prostě romantika jako hrom. Den jsem zakončil pár mil před termálními prameny u Deep creek. Zítra nebudu spěchat se vstáváním a jak vyleze slunce a trochu se oteplí, tak se půjdu koupat :)

Během dne jsem potkal hikera jak si sedí na takové skalce (vypadala trochu jako trůn, vcětně opěrek pro ruce) hned vedle trailu a jen tak ze srandy říká, že abych mohl projít, musím uhodnout hádanku. Trochu mi to připomnělo Monty Pythony, tak říkám ok, zkus mě. No, chvíli mi trvalo než jsem si na správnou odpověď vzpomněl (tuhle hádanku už jsem slyšel dřív), ale nakonec jsem to dal. A hádanka zní: Ráno to chodí po čtyřech, odpoledne po dvou a večer po třech. Co je to? Tak si trochu provětrejte závity a žádný gůglování!

míle: 303,9

I když jsem tentokrát nenařizoval budíka, stejně jsem byl vzhůru už kolem šesté a v sedum jsem byl na trailu (dnes to určitě nebylo kvůli zimě - teploměr ráno ukazoval luxusních pět stupňů; spíš mám pocit, že se začínám chtě nechtě přizpůsobovat režimu trailu a navíc včera jsem šel spát docela brzo). Obešel jsem pár zatáček, začal jsem chytat první sluneční paprsky a najednou jsem byl u termálů. A šup do vody :). Ráchal jsem se cca hodinku a jediná rušivá věc byly somrácký veverky, který začaly snaživě zkoumat můj baťoh. Jednou je odehnal další hiker, co byl zrovna poblíž, podruhý už jsem musel vyběhnout sám. Naštěstí ty bestie nakonec ztratily zájem a byl klid.

Po koupačce v horkém bazénku (a zavzpomínání na Island) jsem ještě vedle v řece přepral fusky, pověsil je na baťoh a vyrazil na další cestu.
Musím říct, že horká koupel mě řádně nakopla, protože zbytek dne jsem jel jak fretka. Před polednem jsem byl u nádrže Mojave river forks reservoir (zdá se, že je většinou suchá, jen v hodně deštivých rocích se plní - viz foto, kde je hráz a vůbec žádná voda:) a zblízka jsem si jí prohlídl - vlastně to není přehrada, ale spíš velká (opravdu VELKÁ) suchá nádrž. Po krátké pauze jsem ušel ještě pár mil a kolem jedné si dal cca hodinovou pauzičku s výhledem do údolí Mojave river.

Po pauze jsem opět nasadil tempo s vidinou, že dojdu až k Silverwood lake, kde je cca na míli 326 značená pikniková zóna na pláži jezera. Dojít se mi povedlo, ale s piknikovou zónou to zase nebyl až takový tuzex. Přístřešky se stoly ok, ale kolem odpadkových košů binec, odpadky byly i sem tam po pláži a o veřejných toaletách se radši ani nebudu vyjadřovat. Na noc jsem si proto ustlal kousek stranou od piknikové zóny (ale pořád na pláži, abych zavzpomínal na Albánii), povečeřel, doplnil deník a naplánoval další den. Zítra to vezmu trochu odpočinkověji a dojdu jen k Interstate hwy 15.

míle: 326,4

Probuzení na pláži proběhlo podle plánu (tzn. při východu slunce), i když trochu později než jsem čekal - s veškerou procedurou jsem byl na trailu až v půl deváté. (V průběhu noci mě navíc probudilo podivné řvaní z protějšího svahu - nejdřív jsem si myslel, že se tam někdo hádá, ale nakonec se ukázalo, že tam zrovna místní vojáci cosi nacvičovali - zborové Sir, yes Sir už si nešlo s ničím splést. Když vojclové vypadli, dalo se zase spát.) Nu, nevadí - dneska jsem si stejně naplánoval trochu kratší den, cca jen 16 mil k Interstate 15.

Z pláže, kde jsem spal jsem popošel kousek do nedalekého kempu, kde jsem doplnil vodu a zbavil se nějakých odpadků a pak mazal dál. Cesta nejdřív vedla kus do kopce na hřebeny a pak podél úbočí Little Horsethief canyon. Kolem poledne jsem udělal klasickou pauzu a po pauze a kratším stoupání už se šlo víceméně šupem dolů k dálnici v Cayon canyon. Kdysi tudy vedla známá Route 66 a po krátkém úseku (zbytku) této slavné cesty jsem se prošel směrem k místnímu McDonaldu, kde jsem si trochu vylepšil příjem kalorií, trochu dobil spotřebiče a (snad:) předplatil místní telefon na další měsíc. V místní benzince jsem dokoupil jednu lahev vody a vyrazil kousek zpět po trailu ke stanu. Ten jsem si totiž postavil ještě kus před dálnicí - jednak nebude v noci takovej brajgl a snad se i vyspím a druhak mám ráno v plánu zastavit v mekáči podruhý, tentokrát na snídani.

míle: 341,9

Dnešek se po všech stránkách vydařil. Vstával jsem v půl šesté (a překvapivě to ani nebolelo), sbalil jsem a mazal do mekáče na snídani. Kromě jiných věcí jsem nabral vodu na celkových cca 6,5 litru - dalších víc než 25mil totiž není spolehlivý zdroj. Po cestě je sice jedna water cash, ale na to se nedá 100% spoléhat. Řádně zatížen jsem směle vyrazil od dálnice do kopců.

První část - dopolední - byla hodně o převýšeni. Snejci opět nebrali konce, ale zato pěkně naskakovali výškové metry. Ve water cashi u silnice v Line Pine canyon voda přeci jen nějaká byla, ale protože jsem měl vody dost, tak jsem samozřejmě žádnou nebral. U cashe jsem potkal dva pány-hikery, bráchy, kteří se vydali na trail. Jednomu je 66 a druhému 69. I takový borci tu polykají prach a míle. Chvíli jsme si povídalu a mmj mě upozorňovali na Poodle dog bush, což je kytka, která způsobuje vyrážky a někdy i puchýře a je v tomto úseku poměrně dost rozšířená - zkráceně: je to pěkná bestie.

Pak už jsem zase mazal dál. Po cestě na hřeben Upper Lytle creek ridge jsem zase jednou potkal dobrovolníky z PCTA jak opravují trail, no a když jsem měl za sebou nejprudčí stoupáni, tak jsem na jednom z campsitů dal polední pauzu. Druhá půlka cesty (odpolední) už nebyla tak prudká, ale byla pořád do mírného kopce a prakticky pořád bylo potřeba dávat pozor na poodle dog bush (kytky sice nebyly nijak velký, ale stejně bych se o ně otřít nechtěl). Naštěstí se odpoledne objevili mraky, tak už aspoň nebylo takový parno jako ráno.

Nakonec jsem skončil na campsitu nedaleko odbočky k Mount Baldy (nebo jiným názvem Mount San Antonio). Uvažoval jsem, že bych se tam zítra vydrápal, ale vzhledem k tomu, že mi zbývá voda akorát na cestu do Wrightwoodu (a jediný zdroj, který tu nahoře je, je podkle posledních reportů mimo provoz), tak se na to asi vybodnu. Navíc během dneška jsem nastoupal 5100ft, mám toho plný brejle a zítra už se těším na odpočinek. Btw, dneska jsem minul pomyslnou značku 350 mil, což znamená, že už jsem za půlkou cesty do pohoří High Sierra. Jupí :).

míle: 361,7

Co se dělo poslední dva dny? V neděli ráno jsem se zbalil a z campsitu na Blue ridge jsem pokračoval po hřebenu dál, úspěšně jsem minul odbočku na Mount San Antonio, v Guffy campground nějaká dobrá duše nechala pár galonů vody jako náhradu za nefunkční pramen... Cesta k silnici trvala jen zhruba do dvanácti a navíc byla oproti předchozímu stoupáčku spíš mírně z kopečka, takže pohoda. Po cestě jsem narazil na Franka, žijícího ve Wrightwoodu. Během krátkého rozhovoru se mmj zeptal, kde budu ve městě spát a když jsem mu řekl, že ještě nevím, tak mi nabídl bydlení a dal mi na sebe číslo :). A pak že se problémy nedokáží vyřešit sami.

Když jsem dorazil k highway 2, která vede do Wrightwoodu, tak než jsem stačil vyhodit odpadky do popelnice a začít stopovat, už zastavilo první auto. Chlapík co vezl nahoru nějaký kámoše s kolama nabral mě a holčinu jménem Tinderfoot a vzal nás do města k obchodu Mountain hardware - super-hiker-friendly podniku (otevřeno každý den, mají zásoby pro hikery, poskytují informace,...). Vlastně se ukázalo, že celé městečko je super-hiker-friendly. Obhlídl jsem obchod, koupil tyvek plachtu a vyrazil na oběd do Grizlly cafe (v podniku s podobným názvem jsem se přežral v Big Bear Lake, takže jsem se rozhodl následovat předchozí kvalitní zkušenost :). Po obědě jsem se potkal na kafi s Tinderfoot a Special-K a ještě jsme se nějakou chvíli flákali po městě, než se povedlo dovolat Frankovi. Nakonec nás k sobě vzal všechny tři.

Další den (v pondělí) byl hodně odpočinkový. Rozplánoval jsem si další úsek do Agua Dulce, dokoupil zásoby (něco málo jsem vybufetil z hiker-boxu:), vypral co šlo, zašel na oběd... prostě flákačka. No a večer (teď) už jen přemýšlím, jestli jsem něco důležitého nezapomněl. Snad ne. A jestli jo, tak Trail provides.

míle: 369,4

Ráno před sedmou jsme vstali, něco málo posnídali, zabalili baťohy (zase jsou plný jídla, takže ztěžkly) a pak mě a Special-K zavezl Frank na Inspiration point - stejné místo, odkud jsem před dvěma dny jel do Wrightwoodu. Tinderfoot zůstala ve městě o chvíli déle, kvůli očekávané poště, která jí do včerejška nedorazila.

Na odpočívadle jsem nazul bufy, rozloučili jsme se s Frankem a vyrazil jsem vstříc dalšímu dni na trailu. Musím říct, že prvních pár metrů docela bolelo. Tělo ztuhlý po posledním proflákaném dni nechtělo moc spolupracovat, ale nakonec se to poddalo. Po jedné míli jsem udělal krátkou technickou zastávku u Grassy Hollow visitor center a mazal dál až pod kopec dne - Mount Baden-Powell.
Snejků bylo po cestě nahoru dost, ale nakonec jsem to urval. Trochu mě potěšilo, že jsem po cestě hore předběhl dva jednodenkáře s malýma batůžkama; asi se začíná projevovat trénink :).

Trail nevede přímo na vrchol, ale malinko ho obchází, takže jsem na rozcestí nechal batožinu a vyběhl si zbyteček metrů jen tak. Výhled z vrcholku stál za námahu, ačkoliv to mohlo být i malinko lepší. Díky oparu a nízké oblačnosti nebylo vidět úplně do daleka - za čistého nebe je prý odtud vidět pacifik a části LA, no ale co, i okolní kopce stály za pokochání.

Když jsem se dostatečně vynadíval, seběhl jsem k baťohu a pokračoval dál. Zbytek dne už vedl trail jen po hřebeni a až na pár kraťoučkých stoupavých úseků to bylo pořád jen po rovině, nebo z kopce. Zakempil jsem na místě zvaném Little Jimmy trail Campsite. Je tu voda, kadiboudy, ohniště, stoly s lavicemi a taky první bear-boxy na trailu (pokud si dobře pamatuju).

míle: 383,9

Vstal jsem chvíli před šestou, posnídal , zbalil torničku a vyrazil. Sestoupil jsem do sedla (Islip saddle) kde je jedno z dalších křížení Hwy 2 a odtud už mě trail zase hnal do kopce pod Mount Williamson (naštěstí ne až na vrchol) a pak zase dolů k silnici... trail se se silnicí v tomhle úseku křižuje ještě několikrát. U Eagles Roost picnic area jsem dal krátkou pauzu a pak se vydal podél silnice po náhradní trase, protože od tohoto místa je trail zavřený kvůli ochraně ohrožené žlutonohé žabičky. Naštěstí mi skoro hned zastavil šofér a vzal mě k Buckhorn campground (asi 2,5 míle odtud), čímž mi ušetřil aspoň hodinu a půl tlapání po krajnici v relativně nepřehledných zatáčkách. Z kempu už to bylo celkem blízko do Cooper canyon, kde jsem se opět napojil na PCT a ještě další kousek ke Cooper Canyon trail camp, kde jsem zastavil na už skoro povinnou polední pauzičku.

Po obědě se víceméně dělo úplně to samý co dopoledne - stoupání, klesání, křížení se silnicí... Na noc jsem zastavil v Camp Glenwood, což je (jak jsem se dočetl) skautský kemp. Skauti tu dnes nejsou (jen tu zastavili na noc nějací výletníci s autem), tak jsem si zase jednou našel pěknej flek pro spaní pod širákem.

To co ozvláštňovalo dnešní (a vlastně i včerejší den) je bolavá šlacha na levé noze. Jít se s tím jakš takš dá, ale nechci to moc trápit a tak jdu pomaleji než obvykle. Snad se to umoudří. Když ne, tak asi budu muset na pár dnů zastavit - buď v Agua Dulce, nebo v Acton KOA road vehicle park (kousek před Agua Dulce). No a taky to vypadá, že jsem už za sebou nechal 400 majlí.

míle: 400,6

Celou noc měsíc šajnil jak splašená žárovka, což mě trochu rušilo ze spaní, ale zase mi to připomnělo, že už to je skoro měsíc, co jsem na trailu. Ráno mi trvalo standartní hodinku, než jsem se vypravil na cestu.

Prvních pár mil jsem se stejně jako včera motal kolem hwy2, ale brzy jsem jí opustil a zamířil mezi kopce. V údolí South Fork Little Rock creek jsem dal krátkou dopolední pauzičku a pak už jsem mazal nahoru k Pacifico Mountain. Po cestě jsem potkal chlapíka v protisměru, který mi prozradil, že po cestě nahoru je ještě tekoucí potok. Jednoznačně dobrá zpráva - původně jsem počítal s tím, že další zdroj bude až kohoutek u Mill Creek fire station. Takže u potoka jsem trochu vylepšil vodní bilanci a v místě campsitu pod Pacifico Mount. jsem zastavil na delší obědový odpočinek. Část pauzy mi dělal společnost další hiker (bohužel si nepamatuju jméno... ani si nejsem jistej jestli se vlastně představoval? :), no a když odešel a já ještě nějakou chvíli odpočíval, tak kolem prošla Hypsy Jypsy a Oak (potkali jsme se ve Wrightwoodu, doufám že si jejich jména pamatuju správně). Jo a taky kolem prošla holčina - němka, co má stejnou značku baťohu jak já - tedy Sierra Design :) to jen tak pro zajímavost :)

Po pauze už to šlo z kopce - doslova. V rámci možností jsem frčel dolů k hasičské stanici, což mi zabralo skoro tři hodiny. U odpočívadla nad stanicí jsem si dotočil vodu do maxima (zítra to bude zase cca 18mil bez zdroje vody), pak jsem přeběhl Angeles Forest Hwy a popošel ještě kousek do kopečka, kde jsem zakempil na jakš takš rovném plácku mezi křáky.

Dnešní zajímavost - Poodle dog bush. Kytka, která se v tomto cca 40mílovém úseku hojně vyskytuje. Po kontaktu s kůží způsobuje vyrážku, svědění a někdy i nepěkné puchýře (obrázky následků popálení doporučuji negooglit u jídla). Tak jsem celý den šel v dlouhých kalhotách a když bylo potřeba, tak jsem kličkoval co to šlo.

míle: 419,6

Noc nebyla nic moc. Vítr pofukoval až do rána, pořád se točil a některé poryvy zvedaly prach, takže jsem musel mít schovanou hlavu, bla bla bla... :) tak jsem si trochu postěžoval a teď k dnešnímu dni :).

Dneska se šlo překvapivě dobře. Noha sice ještě trochu bolí, ale zdá se, že se zlepšuje i když jsem pořád na cestě. Snad na to má pozitivní vliv i ta mastička, kterou ráno a večer mažu. Taky převýšení bylo dnes mírný. Ráno se šlo podél hřebene (pořád víceméně po vrstevnici) v blízkosti Mount Gleason road. Zhruba v deset jsem udělal krátkou pauzu poblíž Little Gleason forestry plantation a pak kolem samotné hory Mount Gleason (možná spíš jen kopce - na místní poněry ~6500ft) jsem došel až k Messenger flats campground, kde jsem zůstal na oběd. Celkem pěkné piknikové místo a ani ne sto metrů od trailu. Překvapilo mě, že za celou dobu tam nezastavil žádný jiný hiker.

Po obědě to bylo trochu nahoru/dolů se závěrečným klesáním k rangerské stanici North Fork saddle station Opět jsem celý den ťapal v dlouhých kalhotách, kvůli poodle dog bush. Ke konci dne se objevil i Poison Oak, což je kytka s podobnými účinky, jen trochu méně agresivní. Byla celkem makačka sestupovat po serpentýnách, čučet pod nohy na cestu (kameny, hadi a podobně) no a ještě dávat pozor o které křoví se můžu otřít a o které ne a jestli mě náhodou nějakej prevít převislej do cesty nešvihne do xichtu :). Hypsy Jypsy a Oak prej v tomto úseku potkali chřestýše, tak ti to měli komplet. Naštěstí zítra by mělo šílenství s jedovatýma kytkama skončit, tak už bude pokoj aspoň od nich.

míle: 436,1

Tentokrát se spalo jako v peřince. Včera jsem si ustlal kousek pod stanicí rangera v jedné ohrádce, které se používají k zavření koní na noc. Koně tam žádni nebyli (ani koňské... ehm koblihy), zato tam byla měkoučká tráva a závětří. Paráda.

Dnešek jsem začal tak trochu splašeným sestupem. Vidina, že civilizace je jen 8mil daleko, mě pěkně poháněla kupředu a fakt, že se šlo zase hlavně z kopce, tomu dost pomáhal. Takže bez větších přestávek jsem byl kolem jedenácté v Acton KOA campground a první co jsem udělal bylo, že jsem si šel koupit velkou zmrzlinu :)

Asi hodinku jsem pauzíroval s dalšími hikery před místním obchůdkem a pak vyrazil směr Agua Dulce, abych už to měl dneska za sebou. No a když jsem šel dopoledne z kopce do údolí, tak teď to bylo pro změnu do kopečka. Naštěstí jen trochu (další větší stoupání čekám až za Agua Dulce), takže po circa hodince a půl už jsem viděl highway 14. Ještě před dálnicí jsem si dal pauzu na pokochání a hlavně na oběd, protože už mi zase začínalo kručet. No a po obědě k dálnici, tunelem na druhou stranu, pak kousek k Vasquez rocks (prý se tady natáčely nějaké scény do Startreků, nevím kterých) a to už je okraj města Agua Dulce. Jako každé jiné americké městečko i tohle je roztáhlé do šířky jak to jen jde, takže cesta přes město k Hiker Heaven není úplně krátká. Naštěstí mě v půlce cesty odchytl místní svoz, který vozí hikery mezi městem a Hiker Heaven samotným.

Hiker Heaven je dům s pozemkem místních trail angelů - nabízí spaní na zahradě (tak trochu tu na volno pobíhají slepice, tak doufám, že mi nějaká nenadělala do spacáku :), sprchu, vyprání prádla, nabití elektroniky, dva šicí stroje! kdyby někdo potřeboval vyspravit prádélko :), odvoz do města a zpět, wifinu, zahradní grill... prostě je to oáza. Takže jsem si odpoledne dal sprchu, malý prádlo, vyzvedl si poštu - nový bederák! takže mi už baťoh nebude tolik tlačit do ramen no a zítra bude zero-day: na pořadu dne bude doplánování další etapy, nákupy, pořádné jídlo ve městě a pokud možno doléčení nohy... Teď večer už jen dopisuju deník a než půjdu spát, tak si vyzvednu vyprané prádlo.

míle: 454,5

Další zero-day v Hikerheaven proběhl poklidně. Ráno mě probudilo balení lidí co vyráželi na trail, tak jsem se otočil na druhý bok a spal jsem dál. V osum jsem se vykulil ze spacáku, dal jsem si kafe a snídani a s halfmile mapou a hikerbotem jsem si nahrubo naplánoval další úsek do Tehachapi. V deset jsem se svezl do města k obchodu a nakoupil zásoby jídla na cestu a na dnešní večeři. Před obchodem jsme pak s hikery Sara-bear, Jay-bird, House a s ještě jedním chvíli žvanili a když mi otevřeli místní pizzerku Big Mouth Pizza, tak jsem vyrazil na oběd. Zprásknul jsem 16 palcovou BBQ pizzu (tj. průměr 40cm) a světe div se, byl jsem najedenej (skoro bych se nebál říct přežranej).

Po návratu do Hikerheaven mi hned u vchodu jedna z domácích hlásila, že přijel další čech. Nasměrovala mě k nově příchozím, co si zrovna stavěli stany, tak jsem to hned šel ověřit a našel jsem Ondru. Týpek o něco mladší než já a taky o něco rychlejší - vyrážel od mexické hranice 4. dubna a tady v Agua Dulce mě dohnal. Zbytek odpoledne jsem trávil oběd, balil si věci na další cestu, povídali jsme s Ondrou a tak nějak to uteklo. Večer jsem si na místním grilu udělal večeři (rozpečený pita-chleba se sýrem a uzeninkou), čímž jsem zase doplnil rysku v žaludku a po deváté jsem zalehl, abych nabral sílu na další štreku.

míle: 454,5

V šest ráno budíček, zabalit, doplnit vodu a před sedmou nástup, abych chytil svoz do města a nemusel šlapat po silnici tu cca jednu míli navíc. Na křižovatce s hlavní silnicí jsem se rozloučil s těmi, co jeli jen do obchodů a ještě s jedním hikerem jsem se vypravil vstříc novému dobrodružství.

Dnešní úsek začal monotóní cestou podél hlavní silnice směrem na sever ven z Agua Dulce. Pak už mě cesta zavedla mezi kopečky, přešel jsem přes první hřeben, u pramene doplnil vodu na dalších cca 15mil a za ním zase sestoupil do údolí Bouquet canyon. Dole u asfaltky jsem dokonce zjistil, že tu je water cash (o které jsem neměl ani páru) a zase stoupal nahoru na hřeben nad nádrží Bouquet reservoir. Po cestě nahoru jsem zastavil na povinný oběd a po cca 2hodinové pauze (mám pocit, že jsem i na chvíli usnul) jsem se zase sunul dál. Prošel jsem skrz Spunky canyon a o pár mil dál jsem zakempil. Když jsem baštil večeři, tak přišel Ondra ještě s jedním týpkem a zůstali tu na noc taky. Jinak většina hikerů dnes měla namířeno do Casa de Luna, což jsou další trailangels v Green valley, kousek jižně od trailu. Já jsem tuhle variantu rovnou vzdal. Jednak je to dolů k silnici dalších 5mil + pak ještě dojít/dostopovat a navíc bych měl strach, že bych tam zase skejsnul.

V průběhu celého dne se postupně začaly objevovat a houstnout mraky a večer, když jsem stavěl stan, tak už bylo regulérně zataženo. Na cestě to zatím bylo docela fajn, protože není takové teplo, není potřeba moc často zastavovat a cesta celkem pěkně odsýpá. Ovšem zlý jazykové tvrdí, že se chystá na déšť, tak uvidíme jak to bude vypadat zítra.

míle: 474,3

Opět budíček v šest, snídaně, zabalit a odchod do mlhy. Včerejší počasí se ani trochu neumoudřilo - naopak, mraky si sedly na kopce po kterých trail vede, takže minimálně z půlky dne jsem šel jak v šedivém tunelu (asi jako horor mlha).
Z tábořiště jsem sešel dolů k silnici v San Francisquito canyon, kde jsem chtěl u místní budky rangera doplnit vodu. Ale ejhle - kohoutky byly vypnutý, jen z jednoho jsem jakýmsi zázrakem vydoloval tak dvě decky. No nic, naštěstí v tý zimě nepotřebuju zdaleka tolik vody, ještě mi něco zbylo ze včera a s tím vystačím k dalšímu prameni.

Od silnice jsem se zase musel vydrápat nahoru a kolem kopce Grass mountain (a víceméně pořád v mraku) jsem se dostal až k další silnici v Elizabath Lake canyon. A zase nahoru... v tomto stoupání jsem si udělal obědovou pauzu, ale zdaleka to nebyla taková siesta jako obvykle. Zima a vítr mě moc dlouho v klidu nenechaly, takže jen co jsem do sebe nasoukal oblíbené tortily, už jsem zase fičel dál. Kousek za místem kde jsem poobědval byl pramen, takže jsem konečně doplnil vodu no a pak už jsem dostoupal až na hřeben Sawmill mountain. A tady se vyplnili předpovědi o dešti. Nepršelo nijak moc, ale společně s větrem a všudypřítomným mrakem, kde není vidět na 20metrů, to nebyla úplně úžasná kombinace. Takhle to trvalo skoro celé odpoledne a počasí se začalo umoudřovat naštěstí akorát v době, kdy jsem se chystal zakempit. Mraky se trochu zvedly, přestalo pršet (jen ze stromů pořád trochu kape) a kus dál po trailu už se dokonce začly objevovat kousky modré oblohy. Takže aspoň stan jsem stavěl za relativní pohody. Podle předpovědi by se od zítřka mělo začít zase oteplovat, tak uvidíme jak to vyjde (dneska bylo přes den max 10°C).

míle: 493

Vstávání jsem tentokrát neuspěchával - mrholit (resp. kapat ze stromů na stan) přestalo až tak kolem šesté, ale mrak seděl na kopci pořád, i když se sluníčko snažilo. Posnídal jsem a vyrazil v osum, kdy už to vypadalo, že vážně začalo trochu svítit.

První krátké stoupání mě dostalo mimo mraky úplně a začal hezký den. Minul jsem odbočku k Upper shake campground a postupoval podél hřebene Sawmill mountain. Kousek za Sawmill campground jsem překročil pomyslnou hranici pětiset mil. Doufejme že dalších pětset půjde alespoň stejně dobře.

Jen o kousek dál jsem zastavil na multifunkční obědovou/šicí/sušící pauzu. Prostě, kromě jídla jsem ještě potřeboval zašít díru v triku a usušit stan, který jsem balil za mokra. Dvouhodinová pauza utekla a s ní i hezké počasí - zase se přihnaly mraky, sluníčko zmizelo, ale naštěstí aspoň nezačalo pršet jak včera.

Po pauze jsem postupoval směrem k Bear camp, zejména k vodní nádrži, která je poblíž. Vlastně jde o zastřešenou vanu, do které stéká dešťová voda právě z té střechy nad ní. Ale když má člověk filtr, tak je to úplně jedno. No a nakonec ani cesta v mraku nebyla dneska tak špatná - kolem trailu se z mlhy vynořovaly řídce roztroušené stromy a zase mizely, sem tam nějaké zvířecí zaštěbetání... prostě jako začarovaný les z pohádky. No a jako ve správné pohádce jsem narazil na skunka :). V první chvíli si mě asi nevšiml, protože jsem k němu došel tak na pět metrů, aniž by hnul brvou. Až když mě zmerčil, zvednul varovně ocas, chvíli čekal co bude a pak zdrhnul. Bohužel jsem byl s foťákem ještě pomalejší než skunk a tak mám jen fotku jak mizí v dál.

Po setkání se skunkem už jsem jen došel ke kempu u Horse camp canyon, postavil stan (i když se mraky mezitím rozpustily, nějak mi to po včerejšku nedalo), uvařil večeři a ještě před západem slunce jsem si nasadil sluchátka a před usnutím poslouchal na verandě nějakou muziku.
Pozn. na verandě = ve stanu s rozepnutým vchodem a hlavou venku :).

míle: 508,1

Bezva probuzení do krásného dne. Jestli to nebude tím, že mě dnes (a zítra) čeká Mojave desert?

Posnídal jsem, zbalil, vypral fusky v potoce v kaňonu dole (nebo spíš ve zbytcích potoka) a vyrazil dolů z kopečka vstříc poušti. Cca do dvanácti hodin (s jednou delší pauzou po cestě) se mi povedlo dorazit dolů k silnici, u které se nachází Hiker town - pozemek místního trail angela, který nabízí hikerům trochu vody a stínu (a vlastně i ubytování v mini-chatičkách, ledničku, sprchu, záchod, elektriku - takže město se vším všudy:) na okraji samotné pouště. Taky je odtud možné dojet cca 4míle do Neenach cafe - malého podniku u silnice - na něco k snědku a nakoupení zásob.
(Pozn. Hned u silnice jsem narazil na dva starší manžele v autě (příjmením Poe, jako ten spisovatel ;), kteří tam čekali na známé, kteří jsou taky na trailu. Tak jsme se dali do řeči a mimo povídání mi nabídli hranolky z mekáče a nějakou chlazenou sodu - takže nečekaný trail magic.)

Pak už jsem jen přeběhl silnici a v Hiker town našel pár dalších týpků čekajících až přejde odpolední pařák, aby se dalo vyrazit do pouště. Rozhodl jsem se, že si čekání zkrátím návštěvou Neenach cafe a pořádným gáblíkem :). Takže jsem si počkal na svoz a v kafárně si dal burrito, hranolky a zmrzku.
Krom toho jsem doplnil deník, ale nepovedlo se mi nahrát fotky. Nevím proč, ale formulář pro nahrávání fotek najednou nedokáže proniknout do adresáře telefonu. Asi nějaká konspirace. Pokud se mi to nepovede rozlousknout, tak asi budou fotky jen když se dostanu k počítači :(.

Po návratu do Hiker town jsem se poflakoval cca do pěti a pak ještě s dvěma hikery vyrazil na večerní úsek pouště. Většina cesty vedla podél akvaduktu, který přivádí vodu do L.A. Nejdřív to byl kousek otevřeného kanálu, pak trubka zčásti vyčuhující ze země a nakonec jen betonová deska stropu akvaduktu v úrovni terénu. Celá ta sranda procházka dnes večer měřila skoro 12mil, takže pošušňáníčko. Zapíchnul jsem to až po setmění kolem desáté. Ustlal jsem si na jednom z míst, které jsme cestou pojmenovali aqueduct hotel - v trase akvaduktu jsou po nějaké vzdálenosti jakési armaturní komory, které vystupují cca půl metru nad terén a mají krásnou rovnou betonovu střechu/strop. Takže ideální místo na spaní pod širákem, kam se nedostanou hlodavci, kterými se po setmění začla poušť jen hemžit. Budík jsem výjimečně natočil na pátou.

míle: 529,3

Zazvonil zvonec a snění byl konec. Tentokrát jsem hned po budíku jen zabalil a v půl šesté už jsem šlapal. Cíl: přejít zbytek Mojave, než slunko začně připékat všechno okolo. Naštěstí (bohužel?) se už kolem půl šesté začalo rozednívat, tak jsem nemusel jít s čelovkou, ale zase to znamenalo, že bude brzo teplo. Po dvou a půl hodince jsem došel ke kohoutku na akvaduktu a zastavil se na krátký odpočinek a snídani. Během snídaně kolem prolétal vrtulník a když mě piloti zmerčili, zakroužili kolem asi aby se ujistili, že jsem ok. Když viděli, že baštím snídani, pochopili že jsem ok a zase pokračovali v původním směru :).

Po snídani následoval menší očistec - několika mílová cesta skrz větrníkovou farmu k úpatí kopců. Bylo prakticky nemožné odhadnout jakoukoliv vzdálenost - placatý terén, hory v dálce a velký větrníky po pláni mi hatily prostorový odhad. Takže jen podle vzdálenosti z mapy a času jsem doufal, že ještě před polednem dojdu do Tylerhorse canyon k dalšímu zdroji vody. Což se naštěstí povedlo. V kaňonu jsem si dal oběd, našel si stín a dal si pěknýho šlofíka a dokonce se našel čas i na trochu muziky z mptrojky.

Po obědě zbývalo jen vylézt zase nahoru na hřeben. Takže jsem až do večera tlapal do kopce jak robůtek. 4.míle před vrcholem jsem dobral vodu v Gamble spring canyon, protože zítra pravděpodobně nic nebude, no a nahoře na kopci jsem našel water cash spolu s trail magic a místními manželi, kteří toto místo zásobují. No a vzhledem k tomu, že už hodina pokročila a vlastně už jsem stejně vyhlížel, kde to dneska zapíchnu, tak jsem si ustlal hned vedle watercashe na příhodném plácku. Btw, celkové stoupání z Mojave od Hiker town bylo cca 3200 ft (z toho většina dneska), takže to byl docela perný den.

Pozn. K watercashi jsem dorazil skoro stejně s hikerem jménem Turbo, který mi mmj prozradil, že zítra nad ránem se z pobřeží chystá start rakety Iridium a pokud bude příhodné počasí, bude to z našeho místa pozorovatelné. Tak jsem zase natočil budíka (tentokrát na čtvrtou) a jsem zvědav jak to dopadne.
Pozn.2. ráno 5.5. Start proběhl na čas těsně po čtvrté, bylo jasno, takže bylo hezky vidět. Raketa (vidět byl samozřejně jen jas od plamenů mtorů) nejdřív pomalu stoupala vzhůru a jakmile se zploštila dráha letu tak nabrala rychlost a zmizela (pravděpodobně se dostala za nějaké mraky). Každopádně parádní zážitek!

míle: 549,0

Druhé ráno jsem absolvoval po sedmé a protože jsem tak nějak pocítil únavu z předchozích dnů, nespěchal jsem s odchodem (první ráno viz poznámka k předchozímu dni). Dopřál jsem si zatím asi nejlepší snídani na trailu: standartní oatmeal jsem doplnil banánem z trail magic a pak byly navíc sušenky a kafe. Úžasný.

Po všech ranních povinnostech jsem vyrazil dolů z kopečka a možná právě po tom kafi to šlo celkem svižně:). Cestou dolů jsem sledoval jak přede mnou postupně vyskakovali další a další větrné elektrárny. Les na hřebeni je sice spálený po požáru, ale dole v údolí ho nahrazuje les větrníků. Těsně před silnicí Tehachapi willow springs jsem udělal standartní obědovou pauzu a po pauze popošel jen pár metrů k parkovišti u silnice, kde si mě odchytli místní trail angels. Nejdřív mě chtěli odvézt rovnou do města, ale když jsem jim vysvětlil, že mám v plánu ještě popojít k dálnici, tak se jen ujistili že mám dost vody. Nakonec jsem se s jedním z nich domluvil, že až k dálnici dorazím, tak mu zavolám a on mě vyzvedne. Super.
pozn. Těsně před silnicí i u silnice samotné jsou užitečné cedulky s informacemi o důležitých místech ve městě (o kempu, možnostech ubytování, místních autobusech a dopravě) a hlavně kontaktní čísla na trail angels z města.

Posledních 8mil k highway 58 už bylo docela svižných (a taky trochu nudných). V průběhu odpoledne se slunce schovalo za mraky a terén byl vcelku nenáročný, takže jsem to kulil co to šlo, abych už to měl za sebou a dostal se konečně do města. Kochat se dalo pouze pohledy na farmu větrných elektráren okolo a občas se otevřel výhled dolů na pláň Mojave. Před půl pátou jsem pod sebou v průsmyku poprvé uviděl dálnici, seběhl jsem dolů a lehce po páté jsem volal maníkovi jestli by mě vyzvedl. Po cestě jsem dostal instrukce, kde ve městě najdu jaké obchody a služby no a pak mě vyhodil u podniku Burger spot, kde jsem si dal podvečerní gáblík.
Ubytovat jsem se rozhodl v Aviator parku na místním letišti. Vzhledem k ceně 5$ / osobu a den (k dispozici záchody, sprcha, sezení, grill) mi to přišlo nejlepší. Jen je to ale hned vedle trati, takže tu je rambajs od projíždějících vlaků, ale řekl bych, že to je problém i dalších ubytování ve městě (letadla v noci spí, takže ty nejsou takový problém :). Cesta z Burger spotu k letišti je jednoduchá, ale pak jsem se chvíli motal kolem plotu letiště a hledal, jak že se to ke kempovacímu místu mám vlastně dostat. Nakonec se ukázalo, že je potřeba vlízt přímo do areálu letiště, obejít pár hangárů, pár letadel a už jsem byl takříkajíc doma. Večer jsem si konečně dal tolik očekávanou sprchu (po sekci z Agua Dulce přes Mojave až sem už jsem byl ulepenej jak pytlík hašlerek), postavil stan a udělal si plán na zítřek: snídaně v pekárně, nákupy, další nákupy a pak flink jak to jen půjde. V pondělí pak musím na poštu poslat zásoby do Kennedy Meadows a co nejdřív vyrazit na poslední štaci před Sierrou.

míle: 566,4

Na letišti vedle tratě se mi spalo překvapivě dobře. Zásluhu na tom budou mít špunty do uší, nebo vlaky v noci nehoukaly tak nahlas :). Před devátou jsem se dokodrcal do místní pekárny na snídani, která se protáhla skoro do dvanácti. Procházel jsem si totiž v mapě další úsek do Kennedy meadows (hlavně s ohledem na water report), no a kafe a jablečnej závin taky chce svůj čas. Zítra tam před odjezdem asi ještě jednou zaskočím.

Po prodloužené snídani jsem se prošel městem k supermarketu Albertsons (není to od kempu úplně blízko), kde jsem nakoupil jídlo na další sekci + jídlo, které v pondělí pošlu napřed ko KM. Hned vedle supermarketu je obchod se sportovníma potřebama Big 5, kde jsem koupil novou plynovou bombu (za uplynulých cca 560 mil jsem spotřeboval jen jednu velkou a jednu malou bombu!), pár stanových kolíčků, tričko (to co jsem si přivezl, se tak nějak rozpadlo :), no a vosk na boty. Dlouho jsem váhal, jestli to má cenu, ale nakonec jsem neodolal. No a s rukama plnýma tašek jsem se kodrcal městem zpátky do kempu. Po cestě jsem na chvíli zastavil v základně místních trailangels - Wits end, dostal jsem poštovní krabici abych si mohl připravit balík k odeslání a taky jsem se dozvěděl, že v kempu na letišti jsou k dispozici zásuvky - hmmm těch jsem si nevšiml. Napravíme a nabijeme co se dá.

Po návratu do kempu jsem roztřídil jídlo a při balení krabice k odeslání jsem zjistil jednu legrační věc - krabice je malá a všechno se do ní nevejde. Kruci, zítra budu muset na poště vzít větší krabici, přebalit,... čili ještě o něco větší zdržení než jsem předpokládal. Budu tam muset zítra být pokud možna ještě před otvíračkou ať pokud možno zkrátím zdrženi na minimum.
Večer jsem umyl a navoskoval botky, aby se mnou holky ještě nějaký čas vydržely, večeři jsem tentokrát vyřešil ze zbytků starých zásob, dal si sprchu a zalehl. Zítra vstávám v šest na budíka ať ještě před tou poštou stihnu snídani v pekárně :).

Včera večer a dnes ráno to v kempu bylo jak po vymření. Kromě mně tu byl jediný stan a ani nevím kdo to vlastně byl, protože jsem u něj nikoho za celou dobu neviděl. Odpoledne, když jsem se vrátil s nákupem do kempu, přibylo cca šest dalších hikerů, takže to tu už vypadalo truchu veseleji.

míle: 566,4

Dnes jsem vstal v šest, rychle zabalil věci a mazal do města do odzkoušené pekárny na snídani a kafe. Původní plán byl zamířit po snídani na poštu s balíkem a poslat ho, ale během snídaně a rozhovoru s německým hikerem Picasso se mi to nějak rozleželo v hlavě (přeci jen je pošta dost daleko a než bych došel tam a případně zpět, tak bych ztratil spoustu času a dnes potřebuju být na trailu co nejdřív to půjde). Takže namísto pošty jsem zamířil s Picassem k základně trailangels Wits end (stejné místo jako včera), přichystal krabice k odeslání (nakonec tedy dvě, bo do jedné se všechno prostě nevešlo), samozřejmě zaplatil za odeslání a oni to za mě odvezou na poštu. Jednoduché a genit... ehmm geniální :).

Mezitím Picasso odfrčel na trail, na chvíli se tu ukázal Henry - hiker, kterého jsem potkal v kempu na letišti no a nakonec se objevila Tenderfoot - taky přijela kvůli odeslání balíku, ale hlavně už měla zajištěný odvoz do Tehachapi pass, což se mi čistě náhodou hodilo, tak jsem se svezl s ní.

Na trailu jsme stáli cca v 9.30, což je docela pozdě, ale kdybych šel na tu poštu, bylo by to ještě horší. Každopádně jsme vyrazili - nejdřív podél plotu dálnice a pak krlež nahoru do kopce s celkovým nastoupáním ~2200 ft. Nahoře jsem si dal tentokrát krátkou obědovou pauzu (s ohledem na pozdní start) a pokračoval dál. Následoval úsek po nezpevněné silnici (jeep road) dlouhý cca 4,5míle, nahoru dolů, prostě naprd. I cesta byla dost rozbitá (ale to je tady u těchto horských silniček myslím normál), takže mě to stálo spoustu sil.

Na Sweet Ridge u dalšího větrníkového parku trail ze silnice konečně odbočil a pak už zbývalo jen pár mil po vrstevnici k Golden Oak Spring (první vodní zdroj po cestě za celý dnešek, když nepočítám cash hned u dálnice). Cca pět minut od pramene jsem si našel jakš takš krytý plácek, zakempil a udělal večeři. Dneska to bude trochu profukovat a není se co divit - z nějakého důvodu tady ty větrníky stavět museli. No a zítra to bude stejně suché jako dnes - další voda je za dvacet mil :(.

míle: 583,3

Vstát se mi povedlo ještě před budíkem za východu slunce - už v 5.30 to je nový rekord :) a docela určitě to nebylo zimou (ráno jsem naměřil 14°C) ani nefoukalo... asi si začínám zvykat na režim se sluncem vstávat, se setměním spát.

Kromě standartních ranních úkonů jsem ještě doplnil vodu na celodenní cestu (spát budu asi u další vody cca za 20mil) a vyrazil jsem. Stejně jako včera odpoledne vedl trail toto dopoledne v blízkosti větrných elektráren (hádám, že to ještě nějaký den vydrží) blízko hřebene, takže převýšení nebylo nikterak veliké. Díky tomu a časnému startu jsem už před jedenáctou měl za sebou cca 10mil a zakempil jsem na delší pauzu v sedle nad Back canyon.

Válel jsem se zhruba do dvou a pak vyrazil na další cestu. Odpoledne bylo poněkud náročnější (i přesto, že o odpolednách se mi zpravidla chodí líp než dopoledne). Do cesty se mi tak nějak postavili kopce Piute Mountains, které jsem musel vyšlápnout. Odpoledne jsem ale zaznamenal jednu podstatnout změnu - na kopcích přibylo zeleně, stromy a hlavně souvislá tráva! I když jsou zatím vodní zdroje dost daleko od sebe (z hlediska trailu je toto velmi suchý úsek), tak příroda je tu prostě výrazně zelenější a je to zase příjemná změna.

V šest jsem dorazil k Robin Bird spring a zakempil. V průběhu večeře se trousili další hikeři, staří známí, i noví; odhadem nás tam na noc bylo +-20. Dneska mi den přišel zase celkem vyčerpávající, takže jsem se po večeři rozmazlil čajem a čokoládou :) Luxus.

míle: 602

Ráno proběhla rychlá snídaně, snažil jsem se moc nerámusit abych zbytečně neprudil okolní spáče a v půl sedmé jsem byl na trase. Určitě ne první (jen za dobu co jsem snídal a balil odešlo z kempu asi pět hikerů), ale zdaleka ne poslední.

Hned po necelé hodince jsem potkal starší pár - nejdřív Longskirts, se kterou jsem prohodil jen pár slov, no a pak Noodles a s ním jsem se zakecal na dobrou půlhodinu. Tak se mi ten časný start malinko rozplynul:). Ale couž. Dopoledne trail pokračoval v podobném duchu jako včera odpol. Borovicový les, příjemný stín a žádný velký kopec a po cca sedmi mílích jsem došel k prameni u Landers Meadow. Doplnil jsem zásobu, posvačil (oblíbená tyčka payday) a pokračoval ještě cca dvě hodinky, abych se před polední pauzou co nejvíc vpřed. Zakempil jsem na St John ridge asi dvě míle před silnicí Kelso valley road, kde je water cash.

Po pauze jsem došel k silnici a když jsem zjistil, že ještě trochu vody v cashi zbývá, doplnil jsem cca litr, čímž jsem si zajistil, že dnes večer nebudu muset jít mimo trail doplnit vodu k Willow spring (asi 1,4 míle offtrail dolů do údolí). Za silnilcí trail pokračoval zase kus do kopečka kolem hory Mayan peak a pak po úbočí Pinyon mountain do sedla nad Dove spring canyon, kde jsem to pro tento den zapíchl. V sedle trochu profukovalo, tak jsem se zašil za šikovně postavené křoví a k večeři si tentokrát udělal mashed potatoes (bramborová kaše v prášku) plus sušené maso. Během večeře se po silnici (nezpevněná jeep road) která tu vede, prohnali dva motorkáři na endurech s gopro na helmách... holt jinej oddíl.

Odpoledne se zase krajina změnila na suchou polopoušť - strom jen sporadicky, křoviny, Joshua trees, sem tam kaktus a všude písek. Tak doufám že jsem to včera s tím chválením zeleně nezakřikl a tahle sušina nebude pokračovat až ke Kennedy meadows.

míle: 621,9

Večerní vítr se neuklidnil ani trochu. Naopak se mi zdá, že ještě zesílil. Probudilo mě to kolem třetí a když jsem viděl co se děje, raději jsem schoval všechny rozvěšené věci (obvykle večer pověsím na nejbližší větve stromů či keřů ponožky, tričko případně další propocené věci). Vítr by je asi neodnesl daleko, ale jistota je jistota. Nebe bylo bez mráčku, plné hvězd a než jsem zase usnul, viděl jsem dvě padající hvězdy.

Vstal jsem na budíka, když se začínalo rozednívat a protože fukar pořád trval, dal jsem si jen rychlou studenou snídani a kolem šesté vyrazil. Dopolední procházka nebyla nic moc - trail byl často pokrytý hlubokým jemným písečkem a vítr se točil tak, že mi přišlo že jdu neustále proti větru. Díky brzkému startu (a vlastně i větru, abych ho jen nepomlouval :) bylo na druhou stranu příjemně chladno, takže to celkově vzato nebyla až taková tragédie. Kolem desáté jsem došel k water cashi u silnice v Bird spring pass, doplnil jsem cca tři litry na zbytek dne, rychle posvačil a vyrazil na kopec, abych byl nahoře kolem poledne a zalezl si někam do stínu. Tím kopcem byl Skinner peak a cesta hore mi zabrala skoro dvě hoďky (asi 4,5 majle, převýšení cca 1700 ft). Když jsem se přehoupl přes vršek, našel jsem si místo pod stromem a vegetil cca do tří.

Odpoledne trail vedl po zalesněných úbočích Scodie Mountains, takže se šlo pěkně ve stínu a chládku a vzhledem k tomu, že po dopoledním stoupáku vedla cesta hlavně z kopce, tak to i pěkně odsýpalo (po cestě jsem dokonce potkal signál, tak jsem aktualizoval deník). Poslední 2,5 míle vedli po rozbité jeep road, ale naštěstí to bylo opět hlavně z kopce no a cíl - McIvers spring - byl tu.
Vypral jsem co šlo, uvařil si véču a zalezl do pelechu. Místo je naštěstí aspoň trochu v závětří, takže noc by mohla být celkem klidná. Zítra to je co by kamenem dohodil k silnici ve Walker pass, takže ráno nehodlám nijak extra spěchat.

míle: 643,8

Vstávání bez budíku je fajn. Člověk má pocit, že nikam nespěchá, i když je šest ráno. Takže když jsem se v šest vzbudil, ještě jsem si zrochu zalenošil, pak snídaně a zhruba v osum jsem vyrazil. Dnešní první záchytný bod - Walker pass. Je to místo, kde trail křižuje poslední asfaltku jižně od High Sierra (asfaltku, která vede odněkud někam ;). Dá se odtud dostat do blízkých měst (nejčastěji asi lidi jezdí do Lake Isabella a Ridgecrest), no a taky tu je campground. No a v kempu se dnes podle ověřených zpráv měl konat (a opravdu i konal) Trail magic.
Pozn. Rodiče Kiany opět přijeli na trail podpořit dceru a při té příležitosti přivezli pohoštění asi pro dvacet až třicet dalších lidí. Kiana (neboli Special-K) nám to prozradila dopředu, takže skoro každý měl dnes jasno, kde bude v době oběda.

Do Walker pass to bylo z nocoviště u McIvers spring poměrně blízko (něco málo přes sedm mil) a celá cesta vedla z kopce. Navíc s jistou motivací (viz výše) to šlo úplně samo. Ani tak jsem se nezapomněl trochu rozhlížet po krajině a dnes poprvé jsem uviděl něco velmi důležitého: v dálce se objevili první zasněžené špičky Sierry. Jupí!

Do kempu v průsmyku jsem došel před jedenáctou a párty už tu byla v plném proudu. Pivko, limonády, ovoce, sladkosti, bábovka, chipsy, hotdogy, nějaké místní jídlo z kastrůlků (už ani nevím co to bylo)... no prostě neuvěřitelná žranice. A vzhledem k tomu, že jsem byl v cílové skupině hostů - upocený, špinavý a orvaný vandrák :) - tak jsem se připojil do všeobecného veselí. Mmj proběhlo společné foto, opět jsem tu potkal staré známé (Chito a Ruby), popovídal si, prostě kvalitně strávený čas.
Když odpoledne postoupilo, už mě zase začli svědit chodidla, tak jsem se rozloučil a po čtvrté zase vyrazil na trail. Už bylo příjemné klima, takže ani nevadil kopec resp. úbočí kopců, na které bylo potřeba vystoupat. Prošel jsem kolem Morris Peak a s výhledem do Indian Wells Valley (v podstatě další poušť) jsem si to mazal dál na sever až pod vrcholek Owens Peak, kde jsem v sedle zakempil na noc. Odpoledne ještě dost foukalo, jako skoro celý den, ale na noc se to naštěstí zklidnilo. Opět jasná noc, opět spaní pod širákem.

míle: 660,8

Přestože to včera večer nevypadalo, noc byla klidná. Vítr po setmění úplně ustal a dokonce i campspot, který jsem na poslední chvíli našel, byl celkem fajn (jen trochu tvrdší podklad, ale ve srovnání s včerejší super měkoučkou trávou, by neobstálo skoro žádné místo). Díky nadmořské výšce kolem 2tis. m n.m. se ranní teploty zase přiblížili k nule. No, musím si začít zvykat, Sierra je skoro za rohem a tam to bude ještě horší.

Díky orientaci na východ na mě hned z rána začlo svítit a vstávalo se radostně. Chvíli po sedmé už jsem byl na cestě a frčel dolů z kopce do Cow canyon. Minul jsem Joshua tree spring a zase kousek nastoupal do sedla mezi Cow canyon a Spanish needle creek.
Fun fact: v navigaci Hikerbot je varování ohledně Joshua tree spring, že prý voda z tohoto pramene je radioaktivní (resp obsahuje stopové množství rozpuštěného uranu). Zároveň tu je zmínka, že stejně jsou na tom všechny prameny v pohoří Sierry. Tak schválně, kdy začnu vidět skrz zdi :)
Fun fact2: dopoledne jsem minul pomyslnou značku zdolání první 1/4 trailu.

V sedle jsem dal krátkou pauzu, pokochal jsem se výhledem na kopec, který mě čekal dál a pokračoval do údolí k potoku, kde jsem konečně doplnil vodu. No a pak mě čekal dnešní Mordor - zase jednou kopec, který mi přišel nekonečný. Do sedla nad Spanish needle creek (pod horou Lamont peak) jsem se drápal až do jedný odpoledne. V sedle jsem si našel rovný plácek ve stínu a obědval/odpočíval/pospával do půl čtvrté.

Odpoledne už to zase bylo víceméně jen z kopce, kolem vršku Lamont (skoro shoda jmen s Lamont peak, ale jde o jiný kopec) a do údolí Lamont meadow. Dnešních posledních 8mil jsem seběhl dolů do údolí za cca tři hodiny a na noc se utábořil v ofiko tábořišti Chimney creek campground. Na to, jak to je velké tábořiště, tam bylo dost mrtvo (zahlédl jsem jen jednoho maníka, předpokládám, že to byl taky hiker) - asi tu ještě nezačala sezóna.

míle: 680,9

Ráno v Chimney creek campground bylo zase jednou mrazivé - naštěstí jen -1,5°C, takže nic co by se nedalo vydržet (a naštěstí jsem to trochu předvídal a už večer jsem schoval filtr do spacáku). Sierra se blíží, takže určitě ještě přituhne. Balení mi ráno malinko zpozdil omrzlý spacák, který jsem potřeboval nechat na slunku oschnout, ale před osmou už jsem byl na cestě.

Ráno se šlo do mírného, zato vytrvalého, kopečka - lehce přes šest mil vzdálenosti do max. nadmořské výšky cca 2400 m n.m. Po cestě jsem doplnil litr vody z potoka u Fox Mill spring - dnes bylo naštěstí po cestě hodně zdrojů, takže nebylo třeba tahat větší množství vody. Když jsem se přehoupl přes vršek, následovalo pro změnu šesti mílové klesání do údolí Rockhouse basin. Vzhledem k tomu, že jsem chtěl být dole na oběd, tak jsem to kulil tak rychle, jak jen to šlo a cesta byla poměrně náročná. Ovšem výhledy na hory Sierry a na samotné údolí námahu vynahradily. (Pozn. kaňon, kterým se klesalo dolů do Rockhouse basin, spálil před dvěma lety požár - zmiňuje se o něm ve svém deníku Jakub Čech, který tudy prošel těsně před požárem. Spálené a popadané stromy působily depresivně, ale na druhou stranu nic nebránilo výhledům.)

Před jednou odpolední jsem byl u potoka na úpatí údolí a udělal si klasickou dvouhodinovou pauzičku. Po ní jsem relativně volným krokem pokračoval podél Rockhouse basin na sever směrem na Kennedy Meadows. Po cestě jsem narazil na úkaz, který jsem za celých 700 mil jižní Kalifornií dosud neviděl - řeka Kern, přesněji South Fork Kern river. Tolik vody na jednom místě to byla velká novinka :). V řece jsem zase doplnil trochu vody a pokračoval až k silnici, kde jsem odbočil z trailu a došel jsem do KM General store. Na plácku za obchodem jsem postavil stan (celé odpoledne se honily mraky a tvářili se, že něco bude; naštěstí to skončilo pár kapkama), v obchodě jsem si za tučný poplatek 6$/kus vyzvedl dříve poslané balíky a konečně si zase jednou dal pivo. Večeře proběhla z vlastních zásob - jednak už bylo zavřené místní hladové okno a navíc jsem potřeboval dojíst zásoby, které jsem nezpracoval po cestě sem.
Během zítřejšího zero-day musím koupit bear-canister, udělat velké prádlo, konečně si zase dát sprchu, a přeorganizovat věci v batožině s ohledem na bear-canister. A každopádně ráno nesmím prošvihnout místní snídani :).

Pozn. Ráno jsem si v trail registru u Chimney creek campground všiml, že tudy před cca týdnem prošla Pavlína (CZ). Takže druhý čech o kterém vím, že je přede mnou. Předpokládám, že s Pavlínou se asi nepotkám - náskok má velký a moje tempo není příliš oslnivé.

míle: 700,2

Dneska se nic moc nestalo. Celý den jsem jedl, chystal se na první úsek Sierry, pivko bylo a přemlouval jsem místní wifi ke spolupráci. To se naštěstí povedlo (btw, není tu vůbec pokrytí mobilním signálem), takže jsem mohl aktualizovat deník a úspěšně jsem opět rozchodil upload fotek do galerie. Zítra se chystám pokračovat v cestě dál na sever, doufejme že počasí nebude proti. Pro začatek dojdu k Horseshoe Meadow a pak se uvidí. Nikdo se nevrací zpět do KM, což je dobrá zpráva - trail by měl být průchozí :). A podle zpráv je sníh nad 9500 ft.

Pozn. Jen pro pořádek - včera jsem sekl chybu v dosažených mílích, které jsem dneska opravil. Takže i když jsem se dneska nehnul z místa, tak jsem se posunul o celé dvě míle vpřed :). A krom toho se mi povedl dvojklik, takže zprávu z 12.května si můžete přečíst hned 2x.

míle: 702,2

Vstávat se mi dnes moc nechtělo, ale co naplat. Udělal jsem si snídani, zabalil všechny věci a vyrazil směle vpřed. Novinkou je bear canister, který je povinný k uchovávání jídla při cestách sierrou. Takže sebou táhnu tenhle krám a budu doufat, že si ho nějakej medvěd neodnese i s jídlem :) (btw, úplně všechno jídlo se mi do canistru stejně nevešlo, ale zatím to naštěstí nevadí, protože do mědvědí oblasti se dostanu asi až pozítří a do té doby něco ujím).

Z Kennedy Meadows jsem se vrátil na trail a pokračoval na sever - nejdřív do KM campground a pak podél Kern river. Od ní jsem se po pár mílích odpojil vystoupal kaňonem podél Crag creek až nahoru na planinu Beck meadow (po cestě jsem zastavil na oběd na jednom z campsitů). Během cesty přes Beck meadow jsem potkal kluka (Clean socks), co začal trail cca před týdnem (vyrážel z Walker pass) - když včera zastavil u obchodu v Kennedy Meadows, tak hned vyfásnul tuhle přezdívku :). Zbytek dne jsme šli spolu, kecali jsme o všem možném a cesta celkem příjemně utekla. Naposled jsme překročili South Fork Kern river a skrz Cow canyon nastoupali pár výškových metrů až do dnešního ležení.

Na míle to dneska bylo trochu slabší, ale je třeba brát v úvahu, že dneska (a myslím že i zítra) se nastoupává poměrně dost metrů - dnes to bylo něco přes 900 m.
Ještě ráno před odchodem z KM, se mi i přes pomalost wifiny povedlo stáhnout snow report a vypadá to dobře. Sníh nahoře samozřejmě je, ale v relativně krátkých úsecích a nemělo by ho být až tolik.

míle: 720,7

Po posledních dnech jsem byl asi nějakej nedospalej, bo mě probral až budík kolem šesté. S nadmořskou výškou dorazila i zima (naštěstí teda nemrzlo), takže ze spacáku se mi vůbec nechtělo. Posnídal jsem, zabalil a po sedmé vyrazil.

Díky tomu, že hned jako první věc, bylo potřeba se vydrápat na kopec, tak jsem se aspoň trochu zahřál. Následně se dostavila odměna v podobě výhledů - údolí Monache meadows a (aspoň myslím) Beck meadow, ze kterého jsem přišli včera no a pak několik výhledů směrem na sever, kde už začala vykukovat Mt. Whitney.

Dneska se mi šlapalo dobře, takže jsem bez velkých přestávek šel až do půl dvanácté a v Gomez meadow jsem udělal pauzu na oběd.

Po obědě bylo potřeba vystoupat na další kopec a tenhle stál za to - cca 5mil pořád hore, prostě kopec zadarmo. Odměnou bylo, že nahoře byl celkem slušnej výhled na pláň po horama (Owens Valley, kousek na sever už leží městečko Lone Pine), no a taky se tu vyskytl kloudný signál, takže jsem aktualizoval zprávy na webu. Pak už to šlo víceméně z kopce až k dnešnímu ležení v údolí u Diaz creek. Díky svižnému tempu jsem zakempil už lehce před šestou, udělal večeři a zalezl do spacáku. Trochu tu fučí, ale na noc to snad přejde. No a jsem zase o kousek výš, tak uvidíme, jestli bude v noci mrznout.

Pozn. Celý den mi nad hlavou burácely nějaký letadla. Většina z nich byly určitě klasický dopravní, ale za zmínku stojí jedno malé sportovní letadlo, které mi proletělo přímo nad hlavou, když jsem obědval v Gomez meadow, no a pak tři armádní stíhačky v průběhu dne (přímo jsem je i viděl). Všechny letěly dost nízko - jedna si to prosvištěla mezi kopcema kousek přede mnou a jedna mi prolítla přímo nad hlavou, takže přeze mě přeběhl i její stín. Tu třetí jsem jen zahlídl kus dál mezi špičkama stromů. Místní pajloti asi dneska měli výcvik nízkých průletů. Doufám, že nebudou mít noční cvičení:).

míle: 741,7

Ráno u Diaz creek bylo mrazivé. Jelikož mi zmrzla voda, tak byly k snídani jen vločky (filtr jsem nezapomněl schovat do spacáku, takže dobrý). Aby vstávání do takové klendry (naměřil jsem -8°C, nový rekord) nebyl moc velký šok, počkal jsem si až vyšlo slunce a hned se ze spacáku vylézalo veseleji :) takže na trail jsem se dostal až před osmou.

Na rozehřátí tu bylo stoupání (ne až tak strašlivé) do Mulkey pass a pak cca míli po vrstevnici do dalšího průsmyku Trail pass. Během krátké sváči v průsmyku mě dohnalo pár hikerů, ale všichni měli namířeno dolů do Horseshoe meadow, takže to vypadá, že dál k Mt. Whitney jdu dnes sám. Po svačince jsem vyrazil dál a po úbočí Trail peak a několika menších vrcholů jsem se dostal až do Cottonwood pass.

Pozn.1.: Během cesty k průsmyku Cottonwood jsem narazil na první úseky se sněhem - zejména svahy orientované na sever. Některé šlo obejít úplně, ale některé bylo potřeba překrosit. Vzhledem k tomu, že šlo o opravdu kraťoučké úseky, tak to nebyl žádný problém.
Pozn.2.: Dnes už jsem se skoro celý den pohyboval ve výškách nad 3000 m n.m. Člověk by čekal, že to bude jeden velkej výhled, ale opak je pravdou - vzhledem k tomu, že jsem pořád ještě dost na jihu, tak i v těchto nadmořských výškách je to samý strom a najít kloudné místo na fotku chce trpělivost. Pár se jich přece jen povedlo a našel se i výhled na Mt. Whitney :)

Po obědové pauze jsem z Cottonwood pass vyrazil západně po úbočí skal, kolem Chicken spring lake, pod Cirque peak a po hřebínku nad Siberia outpost (taková planinka) až do dnešního ležení - kempu u Rock creek. Odpoledne jsem taky minul důležitý mezník - vstoupil jsem na území Sequoia National Park. A zároveň už netáhnu bear canister jen jako nadváhu, ale ode dneška už je opravdu vyžadován.

míle: 760,5

Dnes jsem měl v plánu dojít jen do údolí Crabtree meadow na campsite u stanice rangera, což je pouhých cca 6 mil, takže jsem ráno se vstáváním nespěchal - vyhnalo mě až volání přírody. Po snídani jsem se v klídku zabalil a kolem osmé (když už slunce pěkně hřálo) jsem vyrazil.

První krokem dnes bylo překonat Rock creek - první brod na cestě, kterému se dá říkat brod. Hloubka vody v místě křížení trailu se mi zdála víc, než by moje pohorky snesly, takže jsem se vydal proti proudu, kde podle zpráv měl být padlý kmen. Ten jsem záhy našel (bylo jich dokonce víc vedle sebe a už pěkně ochozených) takže jsem Rock creek překonal bez obtíží. Pak mě cesta vedla nahoru z údolí potoka, východně od Mount Guyot a podél Guyot flat až ke Crabtree meadow. Tady zbývalo přebrodit Whitney creek a popojít kousek na východ od trailu do kempu.

Když jsem dorazil na místo, bylo akorát po poledni, tak jsem si dal obědovou siestu. Zbytek dne jsem si ve volném tempu chystal spaní (tentokrát stan) a rozmýšlel co všechno si zabalit na zítřejší pokus o výstup na Mt. Whitney. Mimojiné jsem nakoukl do bearboxu (plechová skříň, kam se ukládá jidlo aby se k němu nedostali medvědi) a zjistil jsem, že je skoro celý plný výbavy nějakých hikerů, co jsou zrovna nahoře. To by mohlo být dobré - budu mít čerstvé info, jak vypadá cesta.

Jenže - v podvečer se zatáhlo a postupně začlo pršet. Maníci nikde, až jsem se začal trochu obávat, jestli nezůstali zaseklí někde na cestě. Naštěstí, chvíli potom co jsem dovečeřel, dorazili z úspěšného výstupu a (pořád za deště) zakempovali vedle. Bohužel ale díky hnusnému počasí nebyl moc prostor k nějakému zpovídání, tak jsem se jen dozvěděl, že to zvládli, počasí nahoře měli hezké a cesta hore jim trvala cca 4hoďky.
- Vzhledem k tomu, že dole v kempu večer pořád prší, tak se dá předpokládat, že o těch cca 1000m výš přibude čerstvý sníh a cesta bude zítra poněkud obtížnější (nehledě na větší množství vody v brodech). No a jestli se počasí do zítřejšího rána zase nevybere (aspoň takový hezký sluníčko jako dneska dopoledne :), tak stejně nemá cenu šplhat někam na kopec. Uvidíme, natočím budíka na čtvrtou podle původního plánu a budu doufat v nejlepší možný výsledek!

Pozn. Večer déšť ustal, tak jsem vylezl ven něco pořešit a ukázalo se, že jeden z navrátilců byla Ines (jedna z těch, se kterými jsem startoval z Campa a pak jsme se potkali za Mount Laguna). Tak jsem jí taky trochu vyzpovídal a ukázalo se, že měli trošku problémy s výškovou nemocí - bolesti hlavy a pak samozřejmě to odpolední počasí (jelikož vyráželi na kopec trochu později). Zítra mají v plánu pokračovat dál (a snad trochu uschnout). No, moje plány se tím nijak nemění.

míle: 767,0

První budík mě probral podle plánu ve čtyři. Jen jsem vykoukl ven, viděl hvězdy, tak jsem si řekl, že to dneska bude dobrý a přetočil zvonění na třičtvrtě na pět. Jak se začlo trochu rozednívat, začal jsem se chystat - snídaně, zabalit věci co budu potřebovat nahoře a ten zbytek nechat buď v bearboxu (jídlo), nebo ve stanu (ostatní nestravitelné pro medvědy a hlavně všelikou myšoidní havěť).

Před šestou jsem byl na cestě nahoru. První majle byly v pohodě - stoupání bylo relativně mírné a trail jakž takž viditelný. Od Guitar lake ale přibylo dost sněhových polí, takže jsem se s pomocí navigace (a stop jednoho hikera přede mnou) snažil určit co nejpřímnější a nejschůdnější trasu (odhaduju že včera připadlo 5-10cm). Nakonec se mi povedlo najít nástup na snejky (neboli serpentýny), kde byla cesta sice zřejmá, ale zase mnohem prudší a občas proložená nějakým tím sněhovým polem. Po cestě nahoru jsem nasadil nesmeky, aby mi to někde neujelo a v rámci možností jsem supěl kupředu.

Chvíli potom, co jsem minul odbočku k Whitney portal (trail na druhou stranu kopce), jsem začal potkávat první maníky na cestě dolů. Naštěstí ani mě už to tak dlouho netrvalo a skoro přesně v deset jsem byl nahoře u budky na vrcholu Mt. Whitney. Jipiiiiijajeeee! Trošku jsem se porozhlídl po kraji, udělal pár fotek a dal malou sváču. Mezi tím přicházeli další, mmj Anvil a Sunshine (Sunshine vyrážel stejný den na trail jako já). Než jsem se nadál, utekla hodina a byl nejvyšší čas vyrazit zpět.
Pozn. Celé ráno po cestě nahoru jsem po očku pozoroval co mraky - na střídačku se honily sem tam a právě před polednem se začali podezřele srocovat a tmavnout.

Takže jsem spolu se Sunshine vyrazil zpět (řekl mi, že spal na verandě ranger station - proč ne, je to pod střechou a ranger tu stejně zatím není). Kulili jsme to dolů v rámci možností, aby jsme utekli zhoršujícímu se počasí, což se povedlo. Za necelé tři hoďky jsme byli zpět v kempu a bylo to přesně v pravý čas. Sotva jsem zalezl do stanu, abych si trochu odfrknul, z mraků se spustilo sněžení, resp. sněhové krupky a začalo bouřit. Ti, co zůstali na kopci za námi, z toho asi dvakrát velkou legraci neměli. Sněžilo zhruba hodinku, takže nějaký sníh to po sobě zanechalo, ale brzo slezl, protože zas tak velká zima nebyla a sluníčko se odpoledne ještě trochu posnažilo.

No a mě se tím vyjasnil plán. Původně jsen chtěl popojít ještě o pár mil dál k Forester pass, ale po docela únavném výstupu na Mt. Whitney a sněhovém představení jsem se rozhodl, že dnes už zůstanu na místě a pošetřím síly na zítřejší den (proviant na to mám). Plán je v podstatě stejný jako byl dnes - vyrazit co nejdřív a překonat vrchol (v tomto případě průsmyk) a pak dojít, kam až to půjde. No a samozřejmě uvidíme, co na to počasí.

Dnes jsem se dostal na trail lehce před šestou. Vzhledem k dnešnímu plánu to vlastně nebyl příliš brzký odchod. Nejdřív jsem z Crabtree meadow došel zpátky na trail PCT/JMT (od tohoto místa až do Tuolomne Mdws vede PCT trail souběžně s John Muir Trail). Dalších cca 5 mil to byla pohodička, přebrodil jsem (suchou nohou) pár potoků a dostal se na místo zvané Bighorn plateau. Je to poměrně široká placatá pláň bez stromů, odkud je nádherný výhled na kopce Sierry kolem dokola 360°- paráda. Dopoledne bylo ještě krásné počasí, takže jsem si to užíval.

Po dalších dvou mílích jsem musel tentokrát už mokrou nohou brodit Tyndall creek, ale nebylo to nic extra náročného - našel jsem si místo, kde bylo vody pod kolena, takže nejhorší bylo zouvání a nazouvání bot. Následoval pozvolný výstup pod Forester pass a tady se poprvé ozval problém zvaný postholing - neboli propadávání do měkkého sněhu. Prostě jsem šel a najednou mi noha zmizela po koleno v závěji (párkrát i hlouběji), no a po dalším kroku druhá a tak dokolečka, než jsem se dohrabal na pevnější sníh. Před průsmykem to naštěstí bylo jen jedno takto náročné místo. Jak jsem pokračoval dál, narazil jsem na maníka jménem Knoxville, se kterým jsem pak už šel zbytek dne. Dozvěděl jsem se, že je ze Seattlu, už prochodil některé úseky PCT a tohle je jeho první thruhike.

Těsně před nástupem na snejky na výstupu do samotného sedla jsme potkali místního domorodce - sviště, který si z nás vůbec nic nedělal a nechal nás přijít skoro na dosah ruky. Pod kamenem měl zásobárnu a vždycky na chvíli zalezl a pak se vynořil s nějakou dobrotou, kterou okusoval. Tak jsme si udělali pár fotek a pokračovali ve výstupu. Snejků nahoru do sedla nebylo moc, ale díky sněhu a nadmořské výšce to opět nebylo nijak snadné a závěr stoupání byl okořeněný jedním technicky náročnějším úsekem - opět zde zapracovali nesmeky. V sedle jsme byli teprve po jedné odpolední, což je dost pozdě (pro mě to znamenalo rychlost 13 mil za víc než sedm hodin a prakticky bez klasických přestávek, které jinak dělám). Udělali jsme pár vrcholových fotek (počasí se začalo mračit, ale ještě jsme to stihly) a pak co nejrychleji vyrazili dolů ze sedla.

Počáteční část sestupu byla v pohodě, sníh se skoro nebořil, takže jsme docela rychle sklesaly až na úroveň jezera přímo pod sedlem. Tady ale postupně začaly problémy - placatější terén znamenal častější měkké návěje sněhu, takže jsme se zase začali bořit, navíc nebylo vidět kudy přesně trail vede (to by vlastně tolik nevadilo, protože se dalo obstojně orientovat pomocí mapy a navigace v telefonu) no a mě osobně se díky neustálému ošupování bot o sníh jaksi vytratila voděodolnost bot, takže během odpoledne (vlastně jen během pár hodin) byly boty promočený až běda. Rychlost postupu se díky postholingu zpomalila natolik, že jsme nakonec na radu Knoxvilla úplně přestali sledovat trail a místo toho sestoupili k Bubbs creek pod námi a po břehu, kde už nebylo tolik sněhu) jsme mnohem rychleji postupovali k vytyčenému cíli - prvnímu oficiálnímu campgroundu.

Vzhledem k tomu, že odtud dál už byl trail bez problémů schůdný (prakticky žádný sníh), tak jsme ještě popošli o cca dvě míle dál do dalšího campu. Výhledy na skály nad námi (University Peak, Kaersarge Pinacles, East Vidette) byly závěrečnou odměnou po setsakra náročném dni. Večer ještě dorazili tři další hikeři (mmj Sunshine), takže u podvečerního ohýnku jsme popovídali, usušili co se jen dalo (všichni na tom byli docela podobně) a kolem desáté (nezvykle pozdě :) zapadli na kutě.

Knoxville natáčí krátká videa z trailu, takže díky tomu, že jsem šel většinu dne s ním, jsem v jeho dnešních videích. Až je uploaduje na jůtůb, tak pošlu odkaz ať se můžete podívat na živý záznam z tohoto náročného a zároveň velmi neobyčejného a úchvatného dne. Kdybych zapomněl, tak mě bombardujte :)

míle: 786,1

Dnešní ráno začalo velmi pozvolna. Díky včerejšímu pozdnímu odchodu do spacáku nikdo neplánoval brzké balení a odchod. Navíc během noci trochu zabouřilo a zase začlo sněžit, takže ráno jsem měl stan pokrytý vrstvičkou sněhu. To bylo nakonec docela fajn, protože sníh zapůsobil jako dodatečná izolace a ve stanu bylo celkem příjemně. Horší ale bylo, že pořád sněžilo (mokrý sníh), takže kolem sedmé jsem jen vyběhl na záchod, udělal si snídani no a pak jsme jen čekali co bude dál.

Nějakou dobu to vypadalo, že se nildo nemá k odchodu, až jsem najednou zjistil, že Shrubs už je pryč a další hiker se balí a odchází. Na jednu stranu se mi moc nechtělo v tom nečasu někam plahočit, ale zůstat na místě jak pecka taky nebylo řešení. Navíc, do Onion valley to bylo dohromady jen cca 10 mil, byť s drobným detailem jménem Kearsarge pass. Takže jsem se nakonec rozhoupal, zabalil krámy suché i mokré a v devět hodin vyrazil.

Na rozehřátí se šlo kousek podél Bubbs creek a pak nahoru serpentýnami směrem k Charlotte lake. Před jezerem jsem uhnul z trailu ke Kearsarge pass - ze dvou možných cest jsem si vybral tu, která vede po úbočí nad Bullfrog lake (po včerejší zkušenosti s postholingem se mi nechtělo pohybovat v rovinatém terénu plném hlubokých závějí) a myslím, že to byla trefa. Až na výjimky byl trail jasně patrný, snadno schůdný i přes stále padající sníh a boření se téměř nekonalo. Bez nehod jsem se dostal do průsmyku těsně po dvanácté a následný sestup už byla doslova selanka - pořád z kopce, téměř žádné závěje (a když tak umrzlé) a i když to pořád bylo cca 5 mil, tak to uteklo, jak voda. A díky šťastné náhodě jménem Paul jsem já, Sunshine a ještě dva další hikeři prakticky okamžitě chytli stopa dolů do Independence.

Městečko Independence je... vlastně vesnice. Skoro nic tu není, takže další krok byl stop na sever do Bishopu. I když aut jezdilo hodně, tak téměř nikdo nezastavil, takže jediný Sunshine se svezl stopem a my ostatní jsme si počkali asi tři hoďky na bus. V Bishopu jsem se ubytoval v hikerském hostelu Hostel California, večer jse zašel na pořádnou večeři a zítra budou probíhat přípravy na další štreku.

míle: 788,9

První noc v posteli pod střechou nebyla špatná. Najetý denní rytmus se ale zlomit nedá, takže před šestou jsem byl vzhůru ... a šel na kafe :). Hádám že, některých zvyků se asi nezbavím. Dopoledne jsem byl vyprat v laundromatu přes ulici, zazálohoval jsem fotky na flashku a jinak mi přijde že jsem se zbytek dne jen flákal.
Vzhledem k počasí, které se asi zbláznilo (nahoře na kopcích pořád sedí mraky, podle předpovědi bude sněžit kdoví do kdy a ti kdo se odvážili nahoru se většinou vrací), to vypadá, že si tu nějakou chvíli posedíme - aspoň do doby, než přestane sněžit. Neustále probíhají diskuze do kdy počkat, jestli to zkusit projít a případně se vrátit zpět (nebo skrz Bishop pass)... mluvil jsem s místních chlapíkem (Boots), který mi řekl, že takové počasí v květnu nepamatuje. Osobně se mi vůbec nelíbí představa přeskočit zbytek Sierry a pak se sem vracet, ale sedět tady jak pecka je stejně na prd. Pár lidí (včetně mě) uvažuje o sněžnicích.

Takže podtrženo sečteno: zítra bude na 100% druhý zero day (ani už jsem se neunavoval jít na nákup zásob) a doufám, že se počasí zlepší. Na upravení nálady, jsme si koupili na večer pár piv a trochu poseděli.

míle: 788,9

Druhý zero day v Bishopu nezačal nejradostněji - podle všech předpovědí bude sněžení nad Sierrou pokračovat minimálně další týden (resp. vzorec denní předpovědi je: ráno hezky, postupně sedání mraku a odpoledne a večer peklo a tak pořád dokola) - přesně tohle už jsme pozorovali nad horami včera. Takže nic moc vyhlídky.

Abych z toho nezcvoknul, tak jsem raději zašel s Picassem do pekárny na snídani - pekárny mi tu (v usa) přijdou z nějakého důvodu naprosto báječný - koláčky, kafe, zapečené bagety, posezení... co víc si přát. S vyhlídkou na to, že tu ještě pár dní zkejsnem jsme rovnou zašli i do obchodu, aby bylo co k obědu a večeři. Po návratu na hostel jsem se chvíli poflakoval, zaplatil si další dvě noci ubytka, zbaštil kyblík zmrzliny co jsem si koupil...
Před polednem jsme zase probírali možnosti co dál, no a vypadlo z toho následující - co nejdřív se posunout kus na sever do Castella (cca míle 1500) a vracet se zpátky do Sierry ke Kearsarge pass (788,9). To znamená absolvovat tento úsek v protisměru - směrem na jih (SoBo); bude nám trvat skoro měsíc, než narazíme zase na Sierru a počasí by se mělo do té doby už (snad :) zklidnit.

Nakonec jsme se dohodli ve čtyřech (Picasso, Boots, Out-of-the-blue a já), že hned zíra vyrazíme. Busem do Rena, Sacramenta a pak vlakem do Castella. Hodně lidí uvažuje podobně, nebo se rozhodují pro nějakou několikadenní pauzu v San Francisku (Eightball), nebo v Las Vegas (Anvil) a pak uvidí.
Hned jak to šlo pánové rezervovali/koupili lístky takže je to tutovka - zítra zvedáme kotvy. Docela se mi ulevilo, že už tu nebudeme sedět a čučet jak bacily do lékárny.

Ve zbytku dne jsem tudíž musel zvýšil aktivitu - znova jsem zašel do obchodu nakoupit zásoby, zabalit všechno potřebné i nepotřebné (např. bear canister teď zase potáhnu nějakou dobu zbytečně), převoskovat bufy, vybrat prachy abych měl dost hotovosti... Odpoledne taky dorazila větší skupina, která šla na trailu pár dnů za námi - dostali se pod Forester pass, ale dál je počasí nepustilo, takže se vraceli cca 30 mil do Horseshoe meadow, Lone Pine a dnes dojeli do Bishopu.

Večer jsem z koupených věcí udělal večeři (nějak jsem to přehnal s množstvím, takže jsem půlku rozdal :) no a po desáté zalezl do postele. Nakonec jsem dopsal deník a šel spát - zítra se vstává před šestou - je potřeba stihnout bus v 7.30 a ještě před tím bych rád navštívil pekárnu :).
Ps. Podle místní váhy jsem zhubnul 1,5 kila.

míle: 788,9

Ráno proběhlo všechno podle plánu - pekárna byla, kafe... jen první probuzení mě malinko překvapilo. Hostel byl dneska plný do posledního místečka, takže všechny postele byly obsazené a nad ránem bylo v místnosti vedro a nedýchatelno (nikoho nenapadlo nechat otevřené okno). Tak jsem si na zbylou hoďku lehl v lehátku venku a bylo mi krásně.

Dnešní den (a noc) byl jeden dloluhý přejezd do Castella. V 7.30 jsme seděli v buse do Rena, kam jsme dorazili po dvanácté a protože další spoj odjížděl až před třetí, zašli jsme na oběd kousek do města. Picasso a Out-of-the-blue (oba vegetariáni) si zvolili thajskou restauraci a já s Boots jsme došli do bufetu hotelu ElDorado. Za 15 doláčů All you can eat, pití zadara, co víc si může hiker přát.

Navazující cesta busem do Sacramenta utekla překvapivě rychle. Nejdřív jsme chtěli přejít na vlakové nádraží pěšky, ale nakonec jsme se vrátili k autobusovému terminálu počkali až pro nás dojede autem syn Bootse, který tu bydlí. Nejdřív nás zavezl do REI, kde Out-of-the-blue koupil nový stan (já si koupil novou prádelní šňůru, bo tu starou jsem zapomněl v jednom kempu) a pak jsme zajeli na večeři do místního podniku. Nakonec nás hodil na nádraží Amtraku, rozloučili jsme se (Boots mu nechal nepotřebnou výbavu a Out-of-the-blue starý stan a on odfrčel. My si ještě počkali do půlnoci na odjezd vlaku směr Seattle (naše zastávka Donsmuir) nalodili jsme se a na zbytek noci se pokusili spát.

Dneska to byl nezvykle dlouhý den, i když jsme zhola nic neušli. Díky relativně časnému vstávání a pozdnímu odjezdu vlaku to bylo docela únavný. Na druhou stranu jsme zase odpočatí po několikadenní flákačce v Bishopu, tak snad nás to zítra nezničí.

Před pátou nás vlak vyplivl na zastávce Dunsmuir v Severní Kalifornii. Chvíli jsme se vzpamatovávali v místní čekárně, upravovali baťohy (resp. výbavu) a po rozednění vyrazili skrz město k trailu, který je odtud cca 4míle podél interstate I-5. Na konci města jsme krátce zastavili u benzinky na kafe a sendvič - nic jiného tu v tuto denní dobu nebylo otevřené - a pak podél dálnice (a v jednom místě podél tratě) jsme se sunuli k trailu.

Ve čtvrt na devět jsme stáli zase na trailu na mostě přes řeku Sacramento river. Odtud nás trail vedl do kopce (řeka tu je v úrovni cca 2000 ft) na hřebeny Girard ridge, což nám zabralo vlastně celé dopoledne a nastoupali jsme přes 2500ft. Po cestě nahoru jsme potkali pár hikerů v protisměru (jdoucích na sever), kteří kvůli sněhu, podobně jako my, přeskočili kus Sierry. Pro mě bylo zajímavé, že jedním z nich byl Cool Breeze, se kterým jsem se naposled viděl ve Warner Springs. Se všemi, které jsme potkali, jsme krátce pokecali - dozvěděli jsme se mimojiné, že nejbližší oblast, kde se dá čekat že narazíme na sníh, bude poblíž Old Station v Lassen National forest, popřáli si navzájem šťastný trail a mazali dál.

Od rána bylo zataženo (přesně podle předpovědi) a před polednem začlo poprchávat a nepřestalo až do večera. Jakmile jsme nastoupali dostatečně vysoko do mraku, viditelnost klesla, všude vlhkost a voda... podle předpovědi se to má od zítřka začít zlepšovat a snad by nás měl čekat slunečný týden. Tak uvidíme a doufáme, že to klapne.
Vzhledem k předchozímu únavnému přejezdovému dni jsme to dneska zabalili brzo - už někdy kolem čtvrté na campsitu nedaleko mostu přes Squaw valley creek. Postavil jsem si stan, uvařil večeři a když jsem si pak zalezl do spacáku, tak jsem téměř okamžitě vytuhnul. Probral jsem se nevím proč ve čtvrt na osum, dopsal jsem deník (uvidíme jak to tu bude se signálem kvůli uploadování), provedl ještě bějaké nezbytnosti a šel zase spát. Budíka jsem nenařídil, uvidíme jak to dopadne :).

trail míle: 1483,2 (dnes: 15,5)

Dneska v noci se mi spalo báječně - skoro bez přerušení jsem chrupkal až do šesti ráno (i s večerní 3hodinovou vytuhávačkou ze včerejška jsem tedy celkem naspal cca 11hodin). Ráno pořád ještě bušili do stanu kapky vody - nebyl to déšť, spíš jen voda z mraku zkondenzovaná na větvích nade mnou. Což znamenalo balení mokrých věcí :(. No nic, po snídani jsem zbalil fidlátka a vyrazil a protože mi to dnes ráno chvíli trvalo, moji dosavadní souputníci nečekali a vyrazili napřed.

Nejdřív jsem seběhl k mostku přes Squaw Valley creek a pak po vrstevnici podél údolí tohoto potoka jsem to mazal dál. Počasí se s ubíhajícím dopolednem zlepšovalo, začalo svítit slunko a nebýt stromů všude okolo, určitě by byly i pěkné výhledy. Zatím to tu připomíná Green tunnel o kterém se mluví hlavně v souvislosti s Appalacian trail. Před jedenáctou jsem udělal pauzu na sváču a když jsem se pak znovu rozešel, narazil jsem na Bootse, Piccasa a Out-of-the-blue, jak suší všechno, co usušit potřebovalo (trochu to připomínalo cikánský tábor :). Vzhledem k tomu, že jsem chvíli před tím dosvačil, tak jsem s nimi prohodil jen pár slov a mazal dál. Na oběd (a sušení stanu) jsem zastavil v údolí na McCloud river, kde jsem si dal skoro dvě hodinky oddech. Tady mě dohnali pánové, řekli mi, že hodlají dneska zkončit v campgroundu u řeky a šli dál.

Po pauze jsem doplnil trochu vody z blízkého potoka a během hodinky jsem došel k mostu přes řeku McCloud. Hned za mostem jsem narazil na doslova přeplněný kemp - bylo tam asi 10 aut, stany všude kam se podíváš, prostě lufťácká záležitost. Tak tady dneska nezůstanu, i kdyby bylo pořád ještě volné místo. Pokračoval jsem do kopečka dál podél Hawkins creek a záhy narazil na trojku souputníků. Rozložili si stany kousíček nad ofiko kempem hned vedle nezpevněné silnice. Vzhledem k tomu, že tohle místo se mi nelíbilo o moc víc a pořád ještě bylo docela brzo (něco po čtvrté), tak jsem se rozhodl pokračovat o pár mil dál.

Nastoupal jsem do údolí potoka Butcherknife creek, ale campsite který tu byl, byl dosti ubohý - malý plácek mezi stromy (takříkajíc v tmavém koutě) a ještě poněkud z kopce. Takže jsem zase nahodil batožinu a vyšplhal se ještě o něco výš do kempsitu u potoka Deer creek. Tady už to bylo podstatně lepší - plac pořád mezi stromy, ale rovnější, mnohem větší a světlejší. Ráno by tu mohlo dokonce zasvítit slunce. Tak se necháme překvapit. Když jsem si dělal večeři, tak dorazil ještě jeden hiker - starší chlapík se zvláštním trailname Liqity... něco :) vysvětloval mi, že to je jakýsi slangový výraz, ale stejně jsem si to nezapamatoval. Ach ta moje hlava :).

trail míle: 1461,4 (dnes: 21,8)

Spaní pod širákem opět slavilo úspěch - po včerejším náročném dni jsem se cítil dostatečně odpočatě. I když bylo po ránu docela příjemně teplo, s odchodem jsem moc nespěchal a vyrážel jsem teprve kolem půl osmý (vypadá to na nový standart :).

Skoro celé dopoledne pokračoval včerejší stoupáček podél Deer creek nahoru na hřeben pod Grizzly Peak. Z úbočí kopce se konečně otevřely výhledy do krajiny, tak konečně po dvou dnech bylo na co koukat. Nedaleko Grizzly Peak jsem zastavil na svačinu a když jsem zjistil, že jsem v dosahu signálu, aktualizoval jsem web a poslal pár zpráv do čech. Po sváče jsem po úbočí kopce Pidgeon hill popošel ještě cca 3 míle a v lesním stínu u odbočky k Alder creek jsem zastavil na oběd.

Po obědě jsem pokračoval dál a dál po hřebeni - sem tam se zadařil i výhled do údolí a pak z ničeho nic - Mt. Shasta. Kopec jako kráva, zasněžený vrcholek, prostě pecka. Už jsem toho měl tou dobou docela dost, ale tohle mě aspoň trochu nakoplo. Došel jsem ještě pár mil k Moosehead creek a tam už jsem to definitivně zasekl. Odpoledne se mi nešlo moc dobře a ráno jsem se zase coural, takže dneska jsem toho moc nenachodil, ale zase na druhou stranu - nač se stresovat, no ni?

trail míle: 1444,8 (dnes: 16,6)

Ráno u Moosehead creek bylo fajn. Chvíli jsem si říkal, že počkám až na mě začne svítit, ale když jsem zjistil, že v cestě stojí docela fajnový strom, tak jsem radši zabalil a vyrazil. I tak se mi nepovedlo vyjít před půl osmou - asi nějaký zakletí posledních dnů :).

Po předchozích dnech, kdy se hlavně stoupalo, to tentokrát šlo příjemně z kopečka. Výhledy do krajiny a na Mt. Shasta se střídali s lesním stínem (a medvědíma ho..ma:), takže cesta byla pestrá a pěkně ubíhala. Když jsem zastavil na oběd u Clark spring, začali se objevovat staří známí z Bishopu. Den po nás si v jedenácti lidech pronajali velkou dodávku a dojeli do Castella. Mmj to znamená, že jsou poněkud (hodně:) rychlejší než já. Eightball mi prozradil, že se dnes chystají zakempit u Rock creek - měla by tam být nějaká koupací jezírka (resp. laguny), tak jsem se po krátké úvaze rozhodl, že tam taky zkusím dojít. Sice to je o něco dál, než jsem plánoval, ale zase na druhou stranu budu zítra o kousek blíž Burney falls a k městu, kde chci dozásobit. A navíc by to mělo být celou cestu víceméně z kopce.

Po obědě jsem tedy vyrazil směle na cestu. Postupně jsem minul Red Mountain, Peavine creek, Screwdriver creek, ... prostě jsem to kulil dolů z kopce (s pár přestávkami) a překvapivě to zafungovalo. Kolem půl sedmé jsem byl dole, přesněji řečeno skoro dole u potoka Rock creek. Tady jsem narazil na Eightball a dva další v protisměru. K jezírkům se prý jde ne po trailu, ale okolo po silnici. Po pár minutách jsme našli správný místo a chystali se zakempit. Po pár minutách nás našli hejna komárů a chystali se nás vysát úplně do sucha. Po pár minutách jsme byli na cestě pryč a hledali si nové místo na noc :). Nakonec jsme zůstali v lese nad potokem, ovšem dlužno podotknout, že komárů tam bylo taky dost - ale nebyl to takový extrém jako dole u vody. Tak jsem se zakuklil do dlouhých rukávů a nohavic a nějak to šlo. Eightball si zalezl do stanu a půjčil mi headnet, tak to bylo ještě trochu lepší. No, uvidíme zítra, kolik ďobanců celkem bude. Zítra si ve městě koupím nějakou chemii :).

trail míle: 1422,2 (dnes: 22,6)

Noc v komářinci poblíž Rock creek nebyla nakonec tak strašná, jak jsem se bál. Když padla tma, tak většina komářích aktivit ustala. Bohužel ale bylo tuto noc dost teplo (ráno mi teploměr ukazoval 15°C, což mi přijde strašně moc, ale pocitově bylo vážně teplo), takže jsem se nemohl pořádně přikrýt a ochránit se tak před zbytkem dotěrů a zároveň mi bylo pořád horko... no prostě jsem usnul (hádám) až někdy kolem půlnoci, ale pak už to bylo fajn.

Před sedmou jsem vyrazil z kempu, po mostě jsem překročil Rock creek a šinul jsem se k Burney falls. Na půl cesty k vodopádům trail přechází přes hráz vodní nádrže Lake Britton, tak jsem se tam krátce zastavil a udělal pár fotek (holt profesionální úchylka:). Po pár mílích jsem konečně došel k vodopádům a chvíli jsem tam očumoval tu krásu. Když na mě zavanula vodní tříšť tak jsem si zavzpomínal na Iguazu a nakonec jsem zašel na kafe a zmrzlinu do místního krámku.

Kolem jedenácté jsem šel na stopa před bránu areálu a prakticky okamžitě jsem jel do města - vzal mě mladý pár, celou cestu se vyptávali na trail, tak jsem jim povídal co a jak no a oni ně za odměnu hodili přímo před obchod. Když jsem si dokoupil zásoby, vybral prachy a dal si oběd (a aktualizoval web), tak jsem zase zamířil na stopa. Tentokrát to chvíli trvalo - po cca půl hodině mě vzali dva týpci s jednou holčinou. Ten co řídil, tak šel trail v roce 2015, takže když mě viděl u silnice, tak měl hned jasno.

Zpět v Burney falls national park jsem byl ve tři, doplnil jsem vodu na odpoledne a vyrazil. První část odpoledního úseku k silnici Hwy 299 byla v pohodě. Za silnicí jsem se postupně propracoval až k nádrži Baum lake a tady začaly problémy. Komáří problémy. Jsem totiž tak trochu debil a zapomněl jsem si ve městě koupit repelent... Odháněl jsem od sebe desítky dotěrných mrch, další desítky jsem rovnou zabíjel, ale stejně to nebylo nic platné. Situace se vyostřila, když jsem musel dobrat vodu u potoka nedaleko nádrže. Jakmile jsem měl vodu, mazal jsem nahoru na kopeček nad nádrží v domění, že až budu pryč od vody, bude vše ok. Ale omyl. Jednak trail vedl přes několik luk, které byly po posledních deštích malinko podmáčené a komáři tu samozřejmě byly taky a navíc mám pocit, že když už si mě nějakej kousavej hajzlík našel, tak se mě držel jak klíště.

S rojem za zadkem jsem postupoval stále vpřed, i když za normálních okolností bych už dávno zastavil a zakempil. Když se začlo stmívat tak už jsem byl skoro na lávovém poli pod Hat Creek Rim. Takže jsem šel ještě do setmění kousek na lávové pole, komáří nájezdy trochu ustaly tak jsem provizorně zakempil na noc (lávové pole tu nevypadá jako pustina - už je hodně zarostlé křovím a travou, sem tam i strom, ale pořád z toho všeho vyčuhuje spousta šutrů, suťoviska a člověk prostě pozná, že jde o starý lávový proud).
Komáři ještě trochu dotírali, ale už to nebyl takový brutus jako v podvečer-když mi nějalý zabzučel do ucha tak dostal ťafku a byl klid. Na to, že jsem byl dnes ve městě kvůli dozásobení a počítal jsem s menší ujitou vzdáleností, se mi odpoledne díky komárům pěkně natáhlo a mil je zase jako maku.

trail míle: 1400,4 (dnes: 21,8)

Když už mě včera ti okřídlení šmejdi zahnali až pod Hat Creek Rim, tak jsem si natočil budíka na 5.15 s tím, že z pláně vypadnu dřív než sem začne svítit. Což se povedlo a to jsem stihl i snídani :). V osum už jsem byl nahoře na hřebeni Hat Creek Rim na cestě a mašíroval si to směrem k Old Station. Po cestě jsem dal pár krátkých zastávek a tak nějak všeobecně se kochal výhledy - zejména pohled na sever na stále jasně viditelnou Mt. Shasta a na jih na Lassen peak a okolní vrcholy byly bezva. Před polednem jsem doplnil vodu z water cashe u místní silničky a chvíli potom jsem zastavil na delší polední pauzu ve stínu smrku.

Během pauzy jsem došel k rozhodnutí, že když to odpoledne dobře půjde, tak zkusím dojít až do Old Station; pokud ne, tak zakempím na nějakém vhodném místě na cestě (přeci jen to bylo do Old Station dalších skoro 15 mil). Odpoledne taky začlo příjemně pofukovat, takže díky tomuto chlazení se šlo krásně - skoro jsem se nepotil, více méně rovinka, jen mě občas náhlý poryv větru malinko vynesl z trailu :).

Odpoledne ubíhalo a já se blížil k Old Station. I když už jsem byl s blížícím se večer uchozenej a nejraděj bych to někde zapíchl, nakonec jsem se kousl a rozhodl se dojít - zítra jsem se rozhodl dát v Old Station zero day, nemusel jsem doplňovat vodu kvůli zakempení... a navíc se nečekaně objevil morale-boost v podobě mladého páru z Kanady - potkal jsem je asi 3 míle před cílem. Kempovali v autokempu nahoře na Hat Creek Rim, pekli jablka se skořicí, tak jsme si chvíli povídali, oni mi nabídli pečené jablko, trochu jsem si tam odpočinul, na cestu jsem dostal jedno nepečené jablko... no paráda. Zbylou vzdálenost dolů jsem dorazil ještě před setměním, došel k místní benzínce, koupil si kafe, cukrátko a REPELENT :) a na noc jsem zakempil na travnatém plácku za benzinkou - nabízí tu hikerům přespaní zdarma, je tu záchod, kousek vedle je restaurace JJs café... a co by chtěl člověk víc. Večeři jsem vyřešil z vlastních zásob a na to, kolik jsem toho za poslední dny nachodill, jsem šel spát extra pozdě - až někdy před půlnocí. Asi zapracovalo to večerní kafe :). Zítra si můžu přispat, podívám se do Subway cave a celkově si odpočinu před další cestou.

trail míle: 1375,0 (dnes: 25,4)

Po docela rychlém tempu z předchozích dnů jsem se rozhodl pro jednodenní odpočinek v malém městečku/osadě Old Station. Den jsem začal snídaní v JJs café, kde jsem se nakonec zdržel min dvě hodiny. V Old Station jsem totiž nechytil mobilní signál a v tomto podniku je velmi slušná (rychlá) wifina. Takže jem jednak aktualizoval web a poslal jsem zprávu domů jak se daří, no a druhak jsem mrknul na zprávy co nového v Čechách.

Po snídani jsem se vydal na prohlídku Subway cave. Jde o cca 200 m dlouhou chodbu sopečného původu, která je volně přístupná. Je průchozí (má dva vchody resp. východy) a člověk si musí přinést vlastní světlo. Takže to bylo docela pěkné dobrodrůžo (fotky z jeskyně budou až po návratu, bo tuhle tmu foťák nedokázal prosvítit).
Po návratu z jeskyně jsem zase zašel do JJs cafe - tentokrát na oběd (a dobití baterek do elektroniky) no a zbytek dne už byl jen lehké poflakování. Zazáplatoval jsem obří díru na nohavici kalhot (doufám, že aspoň chvíli vydrží), válel jsem se ve stanu a poslouchal muziku... Večeře byla velmi lehká - nudle z vlastních zásob a kafe+pivko+krekry z benzinky :). Večer jsme chvíli povídali s hikery, kteří dorazili dnes odpoledne (dva přišli z jihu, tak se podělili o nějaké užitečné informace), no a po desáté jsme zalehli.

Dnes bylo poněkud chladněji - celý den bylo zataženo, foukal vítr a zlepšilo se to až navečer. Ale předpověď něco takového slibovala a od zítřka by se to mělo zase zlepšit. Tak to snad vyjde. V dalším úseku by mohlo být nějaké koupání, možná i termální, tak by se k tomu mohlo hodit slušné počasí.

trail míle: 1375,0 (dnes: 0,0)

Dnes bylo opět trochu línější ráno. Vstal jsem před sedmou, pokradmu jsem se zabalil abych nebudil ostatní a s bagáží jsem šel na poslední snídani do JJs cafe. Co čert nechtěl - opět jsem se tam zasekl na víc než dvě hodiny. Postupně se trousili další hikeři a mě se nějak nechtělo zvedat ze židle.

V deset dopoledne už jsem měl pocit, že bych opravdu měl pohnout zadkem, tak jsem se rozloučil a vyrazil. Vzhledem k plánovaným (pouhým) 12 mílím to bylo nakonec akorát. Během úvodních mil po rovince kolem Old Station jsem potkal Out-of-the-blue, který měl namířeno na místní poštu pro balík se zásobami (vzhledem k tomu, že dnes byl pátek, tak doufám že to stihl a že mu balík dorazil, bo jinak by se tu zasekl až do pondělí). Já pokračoval dál směrem k hranicím národního parku Lassen volcanic NP. Mezi jednou a třetí jsem zastavil na standartní obědo-pauzu a potom pokračoval po trailu dál. Odpoledne se šlo sice do kopce, ale ten byl velmi mírný, takže v cíli dnešního dne jsem byl někdy kolem půl šesté. Těsně před kempem jsem potkal hikera Rainfly, který mi dal pár tipů na další úsek, no a v kempu samotném jsem nocoval s dvěma dalšími.

Zítra bude trail opět většinou po rovince a na závěr dne by snad mohlo být koupání u Drakesbad guest ranch. Uvidíme jak to vyjde :).

trail míle: 1363,0 (dnes: 12,0)

Klasické probuzení na trailu před šestou a se snídaní a zabalením jsem byl na cestě ve čtvrt na osum. Dopolední úsek byl rovinatý jak školní pravítko, ale okolí nebylo nejveselejší - les poničený z části kůrovcem a z části ohněm působil malinko depresivně. Naštěstí míle ubíhaly a než bys řekl jahodový koláč, byl jsem u jezera Lower Twin Lake. Tady jsem udělal svačinovou zastávku a vzhledem k tomu, že oproti předchozímu lesu to bylo opravdu hezké místo, tak se tahle pauzička natáhla na hodinu :)

Po svačinové zastávce jsem obešel Lower Twin Lake, minul Swan Lake a když jsem se sotva po hodině dostal do údolí potoka Grassy Swale Creek, tak už byl zase čas na oběd (vypadá to jako bych byl hrozně nenažranej, ale skutečnost je ještě trochu horší :). Ve stínu stromu jsem vegetil asi dvě hodiny a když se slunko pohnulo tak, že mi stín takříkajíc utekl, sbalil jsem se a pokračoval v cestě.

Údolím potoka jsem pokračoval asi hodinku. Párkrát jsem potok překonal po dřevěných mostcích, jednou po padlém kmenu a zbytek jsem nějak přehopkal po kamenech. Na závěr dnešní cesty jsem se přehoupl přes kopec do údolí Hot Springs Creek. Tenhle název nemá místo nadarmo - je tu několik desítek horkých pramenů, z čehož těží místní rezort Drakesbad guest ranch. Sice otvírá až osmého června (dnes je teprv druhého), ale už několik dní tu je personál, který připravuje otevření pro lufťáky. A protože personál je hiker-friendly, tak se našlo i něco k snědku a mohli jsme se vykoupat ve venkovním bazénu s termální vodou - na místě jsem se potkal s Out-of-the-blue, Peter Pan, Gandalfem a ještě pár dalšími.(pozn. Vzhledem k tomu, že voda měla přes 44°C, tak se skutečně koupal málokdo. Většinou jsme si spíš jen tak máchali nohy. Ale byly tam i sprchy, tak aspoň to.).

Po koupeli/nekoupeli jsme se vrátili párset metrů zpět do kempu a prakticky hned šli spát. Do kempu mezitím dorazili nějací turisti v autě, rozdělali ohýnek a cosi pekli. Tak doufejme že nebudou dělat moc velký bugr. A třeba když by v noci přišel do kempu medvěd, tak se půjde nejdřív mrknout za nima :).

trail míle: 1347,8 (dnes: 15,2)

Budík na 5.30 skoro nebyl potřeba, protože mě dřív probudilo šustění od sousedů (ne, není to dvojsmysl:) a taky volání přírody. Takže v půl sedmé jsem byl na cestě a užíval si východu slunce nad stromy a čmoudíků z horkých pramenů po úbočí Warner valley. Během dopolední cesty jsem stihl omrknout Boiling Springs Lake a Terminal Geyser. Pozn. není to pravý gejzír, který jednou za čas vychrlí sloup vody, ale spíš jen výron páry, která ohřívá místní pramen.
Když jsem se pokoukal na místní geotermální úkazy a vrátil se na trail, pokračoval jsem kolem jezera Little Willow Lake a pak pořád dolů z kopečka až do údolí k mostu přes North Fork Feather river. Tady jsem se krátce pozdravil s Out-of-the-blue, Peter Pan a Big Foot (v podstatě byli akorát na odchodu) a já doplnil vodu a dal si malou sváču.

Po krátké zastávce jsem vyrazil na poslední míle před Chesterem, abych to měl už za sebou (jinými slovy už jsem se viděl v hospodě, jak si dávám pořádný gáblík). První část vedla kus do kopce a hned na prvních metrech se mi povedlo vyděsit srnku. Zastavil jsem u křoví, abych se vy...tento, no a když jsem tam tak stál, tak z křoví o kus dál najednou vystřelila srnka a rychlostí blesku pádila lesem do pryč. Asi si chuděra myslela, že jí vidím a jdu po ní.
Když se mi povedlo vydrápat se až nahoru na kopec, popošel jsem ještě jednu či dvě míle a na rovném plácku u jedné z místních silniček jsem zastavil na obědovou přestávku.

No a po obědě už to byla formalita - cca pět mil z kopečka (nebo po rovině) k highway 36 a hurá do Chesteru. Stopoval jsem asi čtvrt hodinky a nabrala mě holčina, která pracuje pro Forest service. Přeptal jsem se jí na místní medvědy (když je v Lassen volcanic NP od roku 2017 povinný bear canister) a dozvěděl jsem se, že to je spíš preventivní opatření; místní méďové se do kontaktu s turisty nijak nehrnou. A to bych podepsal, bo za celou cestu skrz NP jsem nenarazil ani na jeden medvědí bob. Ve městě jsem se ubytoval za místním Lutheránským kostelem (spaní gratis, záchod, wifi a k dispozici lednička) no a na večeři jsem zašel do místní pizza factory a pěkně se naprásknul. Večer už jsem jen doplnil deník, prošmejdil internety (viz poznámka níže) a uložil se do hajan.

A nakonec: povedlo se mi nezapomenout a vyšťoural jsem odkaz na videa Knoxvilla z PCT. Níže dávám odkaz na video z (jeho) 60. dne, kdy jsme se potkali před Forester Pass (videí z tohoto dne je tam víc). A když se podíváte na videa ze dne před a po, tak budete mít hrubou představu o tom, jaké počasí jsem v tu dobu měl :). Enjoy!
Knoxville day 60. Forester Pass

trail míle: 1328,8 (dnes: 19,0)

Spal jsem na terase za kostelem na dřevěné podlaze a i když to bylo trošku tvrdší spaní, tak jsem si docela odpočinul. Ráno jsem posnídal ze zásob nakoupených včera v místním supermarketu a pak jsem zašel do laundromatu vyprat hadry a do placené sprchy (hned vedle prádelny) trochu vydrhnout sebe.

Když byla očistná kůra u konce, začal jsem shánět novou špici na trekovou hůlku (už nevím jestli jsem to psal - těstě před Old Station jsem někde potratil jednu špičku - prostě se uvolnila a odpadla, mrcha). V obchodech jsem neuspěl, tak jsem napsal do US pobočky LEKI, jestli by neměli na skladě požadovaný kousek. Bohužel jsem nějak zaspal, nesledoval jsem mail jestli už přišla odpověď a když jsem zareagoval na jejich požadavek ať pošlu fotky holí, tak už asi měli po pracovní době (kanceláře mají podle všeho ve státě NY, což znamená časový posun 3 hodiny). Takže to budu muset dovyřídit zítra ráno, čili dnešek je celý zero-day (původně jsem doufal, že budu odpoledne zpátky na trailu a něco málo ještě stihnu ujít).

No nic, takže zbytek odpoledne už byl vyplněn jen zevlingem a flákačkou... Kolem šesté jsem zašel na večeři, pak jsem se ještě chvíli poflakoval, zbaštil jsem zmrzku ze včerejška a kolem osmé jsem zalezl do pelechu (opět na terase). Chvíli jsem poslouchal muziku a když padla tma, tak mě to ubezdušilo.

trail míle: 1328,8 (dnes: 0,0)

Ráno, hned jak jsem se probudil, jsem začal špízovat email, jestli došla odpověď z kanceláře LEKI, skrzevá náhradní díly k holím. A po necelé půlhodince se zadařilo. Došla zpráva, že mi pošlou koncovky s hroty a pro jistotu i celé spodní díly (ovšem bez antishocku), kdyby náhodou koncovky nešli nasadit. No a to vše v rámci záruky, čili grátis - super. Jen jsem jim poslal adresu do Sierra City, kde budu cca za týden - to by mělo stačit, aby mě náhradní díly dostihly. Vypadá to na fajnový den!

Po úspěšném vyřízení této záležitosti mi nic nebránilo pokračovat v cestě - až na zamčené dveře do kuchyňky, kde jsem měl v lednici schované nějaké jídlo. A hikers hunger jídlo nikdy neopouští :). Takže jsem si počkal zhruba do devíti, kdy dveře otevřela paní z farnosti, vyzvedl jsem si jídlo, posnídal, dobalil co bylo ještě potřeba a kolem desáté jsem se rozloučil a vydal se na stopa. Měl jsem kliku a do dvaceti minut jsem byl opět na trailu.

První krátký úsek vedl vpodstatě po rovince k potoku (napůl mokřadu) Soldier Creek a no a pak následovalo nevyhnutelné - nástup do kopce a stoupání dalších +- 8 mil s převýšením zhruba 2500 ft. Po cestě hore jsem zastavil na oběd a vzhledem k tomu, jak pozdě jsem vyrážel, jsem pauzoval jen cca hodinku a půl.

Po pauze jsem dorazil zbytek kopce no a pak už nebylo převýšení nikterak velké (místy to sice byla trochu houpačka nahoru-dolů, ale většinou se šlo po rovince). Navíc, díky tomu, že jsem už byl nahoře na hřebeni, tak se za odměnu otevřely výhledy do krajiny. A musím říct, že bylo na co koukat - skály sopečného původu vyčuhující ze země nad stromy, všemožné kytky, modrá obloha, ... parádička.

U Carter creek jsem doplnil zásobu vody, pozdravil jsem se tu s párem, který tu zůstával na noc a vzhledem k relativně krátkému dni jsem se rozhodl popojít ještě pár mil. Tohle rozhodnutí se nakonec ukázalo jako velmi šťastné, protože po pár mílích jsem narazil na zatím nejhezčí campspot, jaký jsem na trailu viděl. Orientovaný na východ, relativně rovný plácek a hlavně s úžasným výhledem do kraje (jedinou nevýhodou by mohla být velikost - je to flek jen pro jednoho člověka, ale zrovna mě to tolik nevadí :). Takže jsem zakempil, během západu slunce jsem si udělal večeři, dodatloval deník a po setmění šel spát.

Pozn. Dnes jsem minul významný bod na trailu - oficiální midpoint, neboli polovinu celé hřebenovky - je to odtud 1325 mil do Mexika i do Kanady. Ovšem vzhledem k tomu, že já jsem ze Sierry skočil několik set mil na sever, tak pro mě to ještě zdaleka polovina není.

trail míle: 1311,4 (dnes: 17,4)

Budík jsem měl sice nařízený na 5.30, ale probudilo mě houkání jakési zvířeny (asi nějakej jelen či co) už po páté. Chvíli jsem se povaloval, ale pak mi to nedalo a začal jsem fotit východ slunce. Když už jsem spal na takovém místě, tak by byla škoda prošvihnout příležitost.

Následovala snídaně a na trail jsem vyrážel před sedmou. Dopoledne trail pokračoval v podobném duchu jako včera - cesta po hřebeni, nebo po úbočí s výhledy do okolních údolí, místy stále ještě na horizontu vykukoval Lassen peak, skalky sopečného kamene,... parádička. Celé dopoledne jsem do toho docela šlapal - minul jsem Humboldt peak, několik menších bezejmenných vrcholků, Humbug Summit a na oběd jsem to zapíchl u Frog Mountain trail junction o cca 13 mil dál. Dnes to bylo asi nejdelší dopoledne, jaké jsem kdy měl.

Pauzu jsem ukončil standartně po třetí hodině a vykročil dolů do údolí potoka Chips Creek (fakt se tak jmenuje, ale chipsy jsem po cestě žádný nenašel :). Zbytek dne jsem neustále klesal, ale místy to nebyla úplně jednoduchá cesta - občas byl trail hodně kamenitý a bylo potřeba zpomalit a dávat dobrý pozor, abych si někde nesešrotoval kotník. A protože tu byla zase okolo spousta vody, tak tu byla i spousta komárů. Ovšem byly tu i světlé momenty - potok se v údolí krásně zařezává do skal a vytváří spousty tůní a kaskád, takže o estetické pohledy nebyla nouze. No a občasné výhledy na skály okolo taky stály za to. Navíc bylo potřeba dvakrát překonat samotný Chips Creek a několik postranních přítoků, takže jsem si i zopakoval patagonské bobříky - několik bobříků brodění po kamenech a několik bobříků brodění po kládách. Bobřík skoku do vody se mi naštěstí vyhnul :) (kdo neví o co jde, nechť si najde zápisky z prvních dnů našich cest v Argentině a záložku Zajímavosti tamtéž).

Pro dnešek jsem to zapíchl zhruba v šest na campsitu u Myrtle flat, což je zhruba sedm mil od resortu Belden, který leží dole v údolí u Rock Creek Reservoir. Zítra dopoledne bych tam měl dorazit a když budu mít kliku (tzn. v místním obchůdku budou mít co potřebuju), tak bych mohl dozásobit na celou cestu až do Sierra City a nemusel bych zajíždět do Quincy. Uvidíme jak to dopadne.

Poslední dny potkávám hodně hikerů v protisměru (jdoucích na sever) a jen minimum, kteří jdou stejně jako já na jih. Někde přede mnou jsou Out-of-the-blue, Picasso, Big foot a Peter Pan, no a dneska (a už i včera) jsem se minul s párem Pickup a Mantis.

trail míle: 1291,1 (dnes: 20,3)

Klasické ráno, vstal jsem po šesté a v sedum jsem byl na cestě. Komáři náštěstí dali večer pokoj a vydrželo to až do rána (tarp překvapivě dobře chrání i proti nim), takže jsem se slušně vyspal, i když jsem byl hned vedle potoka.

Cesta dolů do Beldenu proběhla relativně svižně a bez zvláštních událostí... potkal jsem pár hikerů, kteří mířili nahoru, přehopkal jsem pár menších potoků, vyfotil pár výhledů, normálka :). V deset jsem dorazil do rekreačního střediska Belden a hned jsem prolustroval výběr v místním malém krámku. Naštěstí měli všechno co jsem potřeboval, tak jsem naplnil košík a šel k pokladně - tam byla cedule s nápisem ve smyslu Plaťte na baru, tak jsem šel s košíkem na bar. A když už jsem tam seděl, tak jsem si rovnou objednal snídani - vzhledem ke kopci, který mě čekal hned za Beldenem to byl dobrý tah. Navíc měli wifi, tak jsem i aktualizoval web.

Po snídani (nebo spíš svačině, vzhledem k denní době) jsem vyrazil nahoru na kopec. A ten zase jednou byl. Cesta až nahoru mi čistého času zabrala přes tři hodiny - kopec prudkej jako blázen, snejci jeden za druhým (teď už doufám všichni vědí o co jde :) a převýšení 4000ft na necelých sedmi mílích. Zhruba ve dvou třetinách cesty jsem udělal obědovou pauzu (a nikdy jsem se na ní netěšil jako dneska), no a později odpoledne jsem dorazil zbytek cesty hore. Když jsem byl nahoře pod vrškem Three Lakes, už bylo v podstatě vyhráno. Popošel jsem už jen pár mil po relativní rovince do jednoho z nejbližších campsitů a pro dnešek to zabalil. V campsitu jsem potkal hikerku Forest Ninja, která už tady byla zakempovaná na noc a zrovna si dělala večeři. Chvíli jsme povídali a dozvěděl jsem se pár zajímavých věcí - např. že šla celý trail před dvěma roky a teď, protože má volno (je učitelka a zrovna jí začali prázdniny), tak chce jít úsek odsud do Mammoth Lakes.
Navíc jsem se dozvěděl, že prý ráno nějaký týpek (asi trochu duševně nemocný) zabarikádoval vstup do hospody a obchodu dole v Beldenu a nikoho nechtěl pustit dovnitř. Hosti tudíž měli místo snídaně kulový... nakonec prý personál zavolal šerifa a ten si ho odvezl v klepetech. I takové věci se stávají. Ještě že jsem dneska nevstával moc brzo - kdybych přišel do rezortu dřív, tak bych neměl ani nákup, ani snídani. Nebo bych musel čekat.

Po večeři jsem zalezl do stanu (opět jsem stavěl, opět kvůli komárům), dopsal deník, vyzubil se a šel spát se sluchátky s muzikou.

trail míle: 1275,2 (dnes: 15,9)

Ráno jsme já i Forest Ninja vstávali zhruba stejně - po šesté první pohyb, kolem sedmé odchod. Já jsem vyrazil o chvíli dřív a zpětně můžu konstatovat, že dneska jsme se už neviděli.

První míle se ještě malinko nastoupávalo, ale nebylo to nic hrozného. Navíc jsem se sotva po hodince dostal zase na hřeben, odkud byly bezvadné výhledy na místní jezera - Silver lake (největší s ostrůvkem uprostřed), Gold lake, Mud lake a několik dalších bezejmenných. Protože trail dál pokračoval z kopce, profičel jsem kolem Spanish Peak a jen se zastávkou na doplnění vody jsem došel až k silnici Bucks Lake Road. Využil jsem místního suchého wc, upsal se do trail registru a vzhledem k tomu, že jsem doplnil zásoby už v Beldenu, tak jsem mohl pokračovat dál po trailu (podle počtu aut, který po silnici projely v době kdy jsem byl poblíž bych řekl, že by to nebyl úplně rychlý stop).

Kousek za silnicí jsem zastavil na oběd a tentokrát jsem si to pěkně natáhl - od cca dvanácti do tří. Po obědě jsem pokračoval dál, krosnul další silnici (Big Creek Road) a pak mě trail zavedl zase nahoru na hřeben pod Lookout Rock. V nedalekém prameni jsem doplnil vodu na večerní a ranní vaření, došel kousek do kempu v lese a pro dnešní den jsem to zapíchl. Akorát když jsem měl postavený stan tak došli dva hikeři a zakempili hned vedle.
I když mám radši spaní pod širákem, tak v posledních dnech to moc nejde - buď kvůli komárům, nebo kvůli větru je lepší stan postavit a aspoň trochu se krýt.

Dodatečná poznámka - málem jsem přehlídl, že v průběhu dneška jsem dosáhl hranice 1000 ušlých mil... tak uvidíme, jak to půjde dál.

trail míle: 1256,3 (dnes: 18,9)

Dneska se mi povedlo vyrazit na trail v půl sedmé (měl jsem nařízeného budíka na 5.30 a opravdu mě vzbudil :). Dopoledne jsem šel v podstatě jen z kopce, ale protože dolů k řece to byl docela kus cesty (cca 8 mil) a pěšina nebyla nijak zvlášť pohodlná, stejně mi to zabralo fůru času. Výhledy přes stromy žádný a počasí se dneska rozhodlo, že bude zataženo. Snad aspoň vydrží bez deště.

Když jsem se dokodrcal dolů do rokliny, kde je přes řeku Middle Fork Feather river postavený most, aspoň jsem se pokochal tady. Skaliska z obou stran a řeka uprostřed. Udělal jsem pár fotek a šel dál. A to, co člověk jednou sejde dolů, musí zpravidla zase vylézt nahoru, takže jsem se vydal hore. Naštěstí nebylo stoupání takovej smrťák jako předevčírem nad Beldenem. Během výstupu na kopec jsem zastavil u lesní cesty na oběd a po pauze (tentokrát velmi krátké, vzhledem k počasí) jsem pokračoval dál.

Odpoledne pokračovalo v podstatě ve stále stejném duchu - mírné stoupání lesem, zřídka kdy výhled a pro ozvláštnění jsem sem tam překřížil nějakou cestu. Trail byl dost často plný kamenů, kořenů, nebo popadaných větví, takže bylo potřeba dávat hodně pozor, kam šlápnout. Není se co divit, že mě to poměrně rychle unavilo a už od tří jsem začal pošilhávat, kde bych to dneska zapíchnul. Nakonec jsem zakempil na plácku těsně pod Chimney rock už někdy kolem půl páté, ale vzhledem ke krátké polední pauze to celkem sedí. Postavil jsem stan, uvařil brkaši a zbytek večera odpočíval.

Pozn. dneska to byl zase docela náročný den, i když to na první pohled tak nevypadalo. Ale klesání do kaňonu Middle Fork Feather river (a hlavně potom táhlé stoupání z kaňonu) dalo dost zabrat. Zpětně když jsem se pořádně koukl do mapy, tak bylo za dnešek stoupání celkem 3000ft. Tfujtajbl :).
Pozn2. dneska si ušlou vzdáleností nejsem úplně jistý, bo jsem si všiml, že orientační body v navigaci v tomto úseku tak úplně nesedí. Je tudíž možný, že skutečnost je o +- míli jinde...

trail míle: 1236,9 (dnes: 19,4)

V campsitu na Chimney rock jsem měl sousedy z lesa - srnky. Jedna z nich byla docela nebojácná a když jsem byl zalezlej ve stanu, tak přišla okusovat trsy trávy až k místu, kde jsem spal. No a když jsem ráno vyběhl na záchod, tak na mě čučela jak bacil do lékárny, kdeže jsem se to tam vzal. Jinak byl v noci klid, i vítr večer ustal - to naštěstí pořád funguje.

Tentokrát jsem zase se vstáváním nespěchal (včerejší kopeček mi docela dal), takže jsem vyrážel o půl osmý. Ranní úsek vedl pořád lesem podél hřebínku, takže to bylo na střídačku nahoru/dolů, ale minimální převýšení. Několikrát jsem překřížil místní silničku, až jsem došel pod Pilot Peak. Tady jsem musel nastoupat pár výškových metrů, ale definitivně to stálo za to - dostal jsem se na Bunker Hill Ridge, kde se konečně zase dalo rozhlédnout do kraje. V nejbližším okolí dominovala Mount Fillmore a o kousek vedle hned nad trailem skalnatá Mount Etna. Popošel jsem ještě o kousek dál a na úbočí Stafford Mountain (a už zase v lese) jsem zastavil na oběd.

Po obědě jsem pokračoval lesíkem do údolí West Branch Nelson Creek - proti proudu potoka jsem stoupal až pod špičku pojmenovanou Gibraltar a pak serpentýnama nahoru do sedla na McRae Ridge. Když jsem z údolí nastoupal dostatečně vysoko, začaly se zase objevovat výhledy, takže jsem se mohl pokochat pohledem na kopce, který už jsem nechal za sebou :). Ze sedla jsem postupně sklesal až k prameni A Tree Spring, kde jsem doplnil vodu a dal malou sváču.

Zbytek odpoledne (a podvečera) jsem ještě popošel o pár mil dál. Užil jsem si výhled na Spencer Lakes v odpoledním slunci (a na skály nad jezírky) a během cesty jsem hledal ideální místo k zakempování. Doufal jsem, že najdu nějakej hezkej plácek s výhledem na východ, abych měl ráno příjemnější vstávaní, ale bohužel se nezadařilo a nakonec jsem skončil u malého jezírka kousek nad Four Hills Mine. Místo sice nebylo dost velké pro stan, ale to nevadilo bo komáři tu téměř žádní nebyli a vítr taky nebyl problém. No a místo pohádky na dobrou noc mi kvákaly žáby od jezírka :).

Pozn. Už během dne mi bylo jasné, že dnešní den bych měl pojmenovat Den výhledů. Je to sice dost blbý název, ale celkem výstižný. Po předchozích dnech, kdy se šlo skoro pořád lesem a přes stromy bylo něco vidět jen sporadicky, jsem si dnešní hike vážně užil. Tomu odpovídá i delší ujitá vzdálenost.

trail míle: 1213,6 (dnes: 23,3)

Ráno u jezírka bylo lepší než jsem čekal. Komáři mě nechali napokoji, bylo jasno, hvězdy nad hlavou svítily, akorát ráno byla trochu zima - jen pár stupňů nad nulou. Aspoň trochu to spravilo sluníčko, které lehce prosvítalo mezi stromy. Díky zimě mi aspoň netrvalo moc dlouho se vypravit na cestu a v půl sedmé už jsem mašíroval.

Ráno bylo celkem monotóní - stále podél hřebínků směrem k Sierra Buttes - místní dominantě, pod kterou (z druhé strany než já jdu) leží Sierra City. Po cestě jsem krosnul pár zbytků sněhových polí, ale nic hrozného. Výhledy na okolní jezera (Long lake, Gold lake a další menší) mi zpříjemňovali cestu. Poměrně rychle se oteplilo a cesta hezky ubíhala.

Když jsem se dostal do úrovně Deer lake, tak jsem se rozhodl pokračovat po hřebenu (po staré trase PCT), místo abych sklesal dolů k jezeru, po nově vyznačeném úseku trailu. Ušetřil jsem si možná jednu/dvě míle a několik set stop převýšení, protože nová trasa PCT jen seběhne dolů k jezeru, pak projde kolem ofiko campgroundu a pak se zase vrací zpátky na hřeben. Takže jsem raději zůstal na staré trase a užíval si výhledy na jezera a Sierra Buttes a jednu z vyhlídek jsem rovnou využil jako svačinovou pauzu. Na alternativním trailu jsem narazil na pár skupinek jednodenkářů a jednoho bikera (tento trail je otevřený i pro kola a myslím že i pro mororky). Když jsem se napojil zpět na ofiko trasu PCT, tak jsem po necelé míli doplnil vodu u pramene Sierra Buttes Spring a následně zakempil ve stínu stromu u jeep road, která vede nahoru na vrchol. Pozn. Už několikrát jsem si říkal, že bych chtěl vidět auto na jedné z těchto cest - občas to totiž vypadá víc jako horská dráha, než cesta. No a dneska se mi to splnilo. Nahoru do kopce se sunul jeep - pomalu, ale jistě a docela mu to šlo. No a v průběhu pauzy ještě kolem projeli ještě dva motorkáři na endurech.

Po obědě jsem se vydal dolů do města. I když trail byl skoro celou cestu z kopce, nebyla to až taková pohodička jak by se mohlo zdát. Místy byla pěšina hodně šutrovatá, občas křovinatá a velká část cesty dolů byla na přímém slunku, takže jsem se potil i když jsem šel dolů (docela jsem litoval hikery co se vydali v odpoledním slunci nahoru). Potom co jsem seběhl závěrečné snejky (naštěstí už ve stínu), jsem se podél silnice vydal do Sierra City - název je hooodně honosný pro vesničku této velikosti, ale mají tu obchod, poštu, pár restaurací a na plácku za kostelem je možné zadarmo kempit - co víc si lze přát.
Po cestě do města mě nabralo auto (další hiker s rodičema), tak proč odmítat. Vyklopili mě u obchodu (a stihl jsem to těsně před zavíračkou v pět), takže jsem si hned zaběhl koupit pivo a zmrzlinu a vyzvedl jsem si balíček od LEKI s náhradními díly na opravu trekových holí. U obchodu jsem potkal Out-of-the-blue (dorazil s Peter Pan a Big Foot kolem oběda), který taky očekával balík, ale zatím nedorazil. U kostela jsem se potkal s ostatními (mmj s House a dvojicí z Old Station). Dozvěděl jsem se spoustu užitečných informací např. že v kostele je možno dobíjet, wifina je u obchodu (i nějakou dobu po zavíračce), hned vedle kostela je infocentrum s veřejnou sprchou... Ve zbytku odpoledne jsem tudíž s pomocí náhradních dílů opravil hole, zaktualizoval web, zdlábnul něco málo k večeři, zakempil za kostelem a před spaním si dal sprchu (no, vzhledem k tomu, že voda byla pouze studená, tak to bylo spíš jen nutné ošplouchnutí :).

trail míle: 1195,4 (dnes: 18,2)

Zero day v Sierra City proběhl poklidně. Ráno jsem vyřídil pár hovorů do Čech, když se otevřel General Store tak jsem si koupil snídani (dělají tu míchaná vajíčka, burgry, milkshaky... taková hospodská klasika) a pak jsem se poflakoval. Okouknul jsem co se děje doma (nic, okurková sezona), ve světě (pártty Kim-Čong-Trump), prolezl jsem joutube a nahrál si do mobilu nějaký lušťovky na dlouhé chvíle. Během rána a dopoledne zmizeli všichni včerejší hikeři (kromě mě) a vydali se zase na trail. Odpoledne zase pro změnu doráželi noví. Jediný, kdo ze včerejška ještě zůstal, byl Out-of-the-blue, kterému stále nedorazil balík se zásobami.

Já jsem odpoledne zašel na pozdní oběd (burgr - jednolibrák se sejrem :D), nakoupil jsem pár zásob na další cestu a zase se poflakoval. No a večer jsem se lehce osprchoval (jak to jen ve studené vodě šlo a se setměním jsem šel spát.

trail míle: 1195,4 (dnes: 0,0)

Vstávání před šestou a před sedmou už jsem ťapal podél silnice zpátky na trail. Naštěstí to je z města jen 1,5 míle, takže na stezce jsem stál za cca půlhodinku.

Po pár stech metrech jsem po mostě překročil North Yuba River a začal postupně nastoupávat první metry (plán dnešního dne byl ostatně dost jednoduchý - stoupání, stoupání a zase stoupání). Podél Milton creek jsem ještě ve stínu lesa a v relativním ranním chládku postoupil o pár mil, pak na kopce nad nádrží Jackson Meadows Reservoir no a před obědem jsem ještě obešel oficiální campgroundy u nádrže a na oběd jsem zastavil na začátku dalšího kopečku.

Po standartní flákačce (=obědě) jsem dál nastoupával na hřebeny, u Mule Ears creek jsem doplnil vodu a protože jsem se cítil dobře, rozhodl jsem se popojít až do campsitu vedle cesty poblíž Lacey creek. Povětšinou nezalesněné svahy, po kterých trail vedl, poskytovaly parádní odpolední výhledy. Postupně jsem obešel čtyři vrcholky z nichž nejvyžší Lacey Peak (cca 8200ft) byl poslední a z něj už jsem docela unavenej slezl do kempu, kam jsem došel kolem osmý.

V campsitu už byl jeden stan a u něj maník (už si nepamatuju jméno, možná mi ho ani neříkal). Když jsme se dali do řeči a já mu řekl že jsem z Čech tak mi povídá: jo, za potokem kempují taky nějací dva češi. Takže následně jsem se potkal s Pavlínou (její přítel Petr byl zalezlý u sebe ve stanu :). Kecali jsme asi do desíti (dozvěděl jsem se, že vyráželi o něco dřív než já, jdou stále na sever a berou to taky pokud možno v klidném tempu) no a pak vzhledem k únavě a pokročilé hodině, jsme šli spát. Teda, já si šel nejdřív vařit večeři, protože jsem to do té doby nestihl. No a jak jsem se najedl, tak jsem zalezl do spacáku a vytuhl.

trail míle: 1172,3 (dnes: 23,1)

I přes včerejší dlouhý den, pozdní odchod na kutě (a noční výběh kvůli volání přírody) jsem se samozřejmě vzbudil už v půl šestý a do šesti jsem ještě dělal že spím. Sluníčko se začalo snažit, trochu prosvítalo mezi stromy a bylo docel teplo, tak to vstávání nebylo až tak bolestivé. Po snídani a zbalení krámů jsem vyrazil kolem půl osmé. Stan Pavlíny s Petrem nejevil známky života, tak jsem je nechal spát a v klídku vyrazil.

Dnes se zase začal častěji objevovat sníh, resp. zbytky návějí, většinou na severních svazích. (Nějaký sníh jsem přecházel už i včera, ale bylo ho tak málo, že to ani nestálo za zmínku.) První souvislejší úsek byl za Bear Valley a pak na severním svahu u White Rock Lake a Paradise Valley. Když jsem se pak vyškrábal až do nejvyžšího místa trailu pod Basin Peak, už to bylo celkem v klidu. U nouzové chat Peter Grubb Hut jsem zastavil na oběd a po dvou hodinkách odpočinku jsem pokračoval dál.

Od chaty to bylo už jen kousíček do sedla Castle pass, no a odtud jsem se kulil dolů z kopce k dálnici (interstate 80). Skrz podchod pod dálnicí jsem se dostal na druhou stranu a po klikatícím se trailu jsem došel na úroveň jezera Lake Angela, kde jsem zakempoval na plošině mezi skalami. K silnici do Truckee je to jen asi míle, takže s odchodem zítra nemusím spěchat. Ráno sjedu do města, dokoupím zásoby a před polednem budu doufám zpátky na trailu.

Dneska jsem byl moc a moc rád, že se mi předchozí den povedlo ujít přes dvacet mil. Dnešní šontání sněhem mě totiž dost vyšťavilo a představa, že bych měl dnes ujít ještě třeba tři/čtyři míle navíc, by se mi moc nezamlouvala. Ale takhle dobrý. No a na další cestě si asi budu muset zvyknout na vícero sněhu a s tím spojené pomalejší tempo.

trail míle: 1154,5 (dnes: 17,8)

Dnešní ráno a dopoledne bylo celkem na pohodu. V klídku jsem si udělal snídani, zabalil se a na osmou jsem byl u silnice hwy 40 u Donner Pass. Akorát když jsem došel k silnici, tak zrovna z protějšího parkoviště vyjíždělo auto, tak jsem zkusil palec a ono to vyšlo - dolů do města mě vzal týpek jménem Jason. Prý se byl ráno trochu pokochat výhledy a teď jede do práce. Já jsem mu zase povykládal, kde jsem se tam vzal a něco o mé cestě na PCT.

Jason mě vyhodil u supermarketu Safeway a já si dokoupil zásoby na dalších pár dnů. Pak jsem omrknul otvíračku místního sportovního vybavení (10.00) no a vzhledem k tomu, že jsem měl přes hodinu čas, tak jsem zašel vybrat prachy abych měl nějakej cash a pak do nedaleké kavárny na druhou snídani a kafe. A smoothie :). No a hlavně jsem samozřejmě aktualizoval webik. Někdy po 11.00 jsem se dostal do obchodu se sportovním vybavením, koupil jsem novou plynovou bombu a pak jsem odstopoval zpět do Donner pass. Tentokrát mě vzala paní, která zrovna jela kus z města, aby se odpoledne trochu prošla po kopcích. V Truckee asi všichni milují hory a k hikerům jsou velmi přátelští. Něco jako ve Wrightwoodu.

Nechal jsem se vyklopit v Donner pass nedaleko trailu u podniku jménem Donner ski ranch - zapomněl jsem si totiž dotočit vodu před další cestou, takže mi nic jiného nezbylo. No a když už jsem tam byl, tak jsem si objednal i něco na zub a k tomu jsem si dal jedno pivko. Paní mi řekla, že mají větší lahve, ale pivní láhev o objemu 1,2 l jsem nečekal. Ale toho bohdá nebude, aby čech od piva utíkal, že? :)

Kolem půl druhé už jsem si říkal, že bych měl vážně zvednout zadek a někam dojít (když jsem ráno ušel slavnostně jen zhruba jednu míli), takže jsem teda dotočil vodu a vyrazil. Řádně posilněn jsem vyrazil na kopec jak raketa a než jsem se nadál, byl jsem v průsmyku Roller pass. Odtud to bylo jen kousek pod Mount Lincoln, kde jsem musel krosnout sněhové pole a pak dál na hřeben. Jakmile jsem opustil ochranné závětří hory Mount Lincoln, začal se do mě nemilosrdně opírat prudký vítr od západu; místy jsem měl co dělat, abych se udržel na trailu. Sice bylo celé odpoledne krásně, ale vítr dodával dnešnímu hiku docela řízný náboj.

V těchto podmínkách jsem postupoval podél hřebene, minul jsem Anderson peak (někde poblíž trailu měla být nouzová chata, ale nějak jsem ji minul) a vrch Tinker Knob. Ten jsem obešel a následně sklesal níž pod hřeben, takže se vítr zklidnil.

Po úbočí kopců jsem pokračoval dál a u křižovatky s trailem Painted rock trail jsem potkal v protisměru starou známou - Ines (naposled jsme se viděli pod Whitney). Chvíli jsme popovídali a pak pokračovali každý svým směrem. Ines a její parťák Mantis mi nedoporučili campsite u Squaw creek, kam jsem měl dnes původně namířeno - prý tam dost fouká. Takže jsem plány přehodnotil a rozhodl se dojít až do údolí k Whiskey creek.

Nastoupal jsem na hřeben pod horu Granite Chief a po úbočí otočeném směrem do Squaw valley jsem pokračoval kolem lyžařského střediska. Přímo pod Granite Chief byl úsek, kde jsem se musel trochu probojovat sněhem, ale nebylo to delší než třičtvrtě míle, takže to nebylo až tak strašlivé. Campsite u Squaw creek byl opravdu nepoužitelný (kromě větru tam bylo málo místa a spousta sněhu okolo), takže jsem pokračoval dál.

Když jsem se přehoupl na jižní svah pod Granite Chief a dostal se do Granite Chief Wilderness, už bylo v podstatě vyhráno. Mazal jsem dolů z kopečka a za necelou hodinku jsem byl v prvním campsitu u Whiskey creek. A že byl nejvyšší čas - dorazil jsem po osmé a to už se začíná pomalu stmívat. V potoce jsem doplnil vodu, umyl nohy a vypral fusky (přesně v tomto pořadí :), následně si uvařil večeři a už za úplné tmy zalezl do spacáku a sepsal dnešní záznam do deníku.

trail míle: 1137,9 (dnes: 16,6)

Ráno byla docela zima - nebo mi to aspoň tak přišlo - naměřil jsem šest stupňů. Ale asi mi to přišlo pocitově proto, že se do poměrně hlubokého údolí zatím nedostalo sluníčko.

Z kempu jsem vyrážel ve standartní čas před půl osmou. Popošel jsem kousek dolů údolím a pak bočním údolím kousek nahoru směrem k Five Lakes. U potoka jsem doplnil vodu, no a pak jsem musel krlež nahoru do dnešního prvního kopce (a vlastně dneska i jediného velkého kopce) na hřeben. Když jsem se dostal nahoru, zase se otevřely fajnové výhledy na okolní kopce a v jednoho úseku hřebenu bylo vidět i Lake Tahoe. Navíc dopoledne foukal jen mírný vítr (ne jak ten včerejší fén), takže cesta byla veskrze příjemná. Na oběd jsem zastavil kousek za vrchem Twin Peaks u potoka z tajícího sněhu.

Obědovou pauzu jsem ukončil chvíli po druhé hodině. Jednak začal foukat vítr a druhak mi došel proud v mp3-ce, takže už mě nebavilo jen tak se válet. Vyrazil jsem dál na cestu, minul jsem Rock creek, a po úbočí kopečků jsem došel k silnici do místa Barker Pass - je tu příjezdová cesta k trailu a mmj i suchý záchod, na který jsem se těšil... a který byl zamčený :) asi mu ještě nezačala sezona.

Odpolední část trailu už byla docela nůďo - většina cesty zase vedla lesem údolím Barker meadow až pod kopec Sourdough Hill, kolem kterého se trail obtočil a přišel k Richardson lake. Sice už jsem byl za dnešek docela vyšťavenej, ale rozhodl jsem se ještě kousek popojít, abych měl zítra dopoledne co nejkratší cestu do Dicks Pass. Nakonec jsem zakempil pár mil nad jezerem u odbočky k General creek. Našel jsem si plácek a zakempil.

trail míle: 1115,6 (dnes: 22,3)

Na dnešek jsem nařídil budíka na 5.30, abych vyrazil o trochu dřív než obvykle. Cílem bylo přejít Dicks pass co nejdřív, protože se mělo v průběhu dne pokazit počasí.

Z kempu jsem vyrazil v půl sedmé a podél nízkého hřebenu, podél kterého jsem šel už včera večer), jsem nejdřív pokračoval k Phipps Creek a pak k jezeru Middle Velma Lake. Na jedné z křižovatek v tomto úseku jsem se blbě podíval (resp. jsem se nepodíval) do mapy a šel jsem kousek po jiném trailu. Naštěstí jsem si chyby docela brzo všimnul a vrátil jsem se zpět na správnou trasu. Následovalo stoupání k Fontanillis Lake a když jsem došel až k jezeru a pokochal se pohledem směrem na Dicks pass (pořád ještě bylo slušně, ale už se začaly objevovat mraky), tak jsem přebrodil/přehopkal po kamenech a stromech odtok z jezera - dnešní jedinou větší říčku.

Podél Fontanillis Lake jsem se přiblížil k dalšímu jezeru - Dicks Lake, to jsem obešel širším obloukem, takže ke břehu jsem se vůbec nedostal a začal jsem stoupat do sedla (naštěstí jsem hodně nastoupal v průběhu rána, takže v tuhle chvíli zbývalo už jen cca 250 výškových metrů). První část výstupu byla v pohodě, trail byl volný, jen po něm občas tekl potok z tajícího sněhu. Horní část ale byla pod sněhem, takže místy jsem postupoval ve stopách hikerů co tudy šli přede mnou a místy jsem to bral krlež svahem, kde nebyl sníh. Nakonec to nebylo až tak strašlivé - v sedle jsem byl skoro přesně v jedenáct, pokochal jsem se výhledem na jezera pode mnou a mazal jsem dolů. Přesně podle očekávání byla druhá část kopce (otočená k jihu) skoro bez sněhu, takže jsem dolů mazal co to šlo. U odbočky ke Gilmore Lake jsem dal krátkou polední pauzu + oběd (nebylo nijak teplo a navíc jsem se nechtěl moc zdržovat kvůli očekávanému dešti), takže mi to dnes zabralo asi jen hodinu.

Když jsem vyrážel dál na cestu, akorát jsem potkal dobrovolníka z PCTA, který vyrazil na obchůzku. V Desolation Wilderness jsou zakázány táborové ohně, tak šel omrknout (a případně zlikvidovat) případná ohniště. Poptal se mě jak se daří, poradil mi nějaká místa na kempování a pak jsme šli každý svou cestou. Já pokračoval kolem dalších jezer podél trailu - Susie Lake, Heather Lake a nakonec největší Aloha Lake. V tuhle dobu už se mračilo docela dost a když jsem obcházel Heather Lake, tak začalo drobně mrholit. Škoda, že počasí vyšlo zrovna dneska takhle blbě, u jezer to jinak vypadalo nádherně.

Zakempoval jsem v místě, kde se trail odpojuje od břehu Aloha Lake a pokračuje dolů k Echo Lakes. V kempu už byly dva stany - chlapík, co vyrazil se syny na ryby. V průběhu odpoledne chodili tam a zpátky a podle hovoru jsem pochopil, že i něco chytili (já byl schovaný před větrem a občasným deštíkem pod stanem).

Dnešek byl v celku úspěšný - přešel jsem Dicks pass a přiblížil jsem se k městu South Lake Tahoe, kam bych měl dorazit zítra dopoledne. Škoda jen, že počasí nevyšlo trochu líp, ale vlastně to mohlo být i horší, takže spokojenost.

trail míle: 1098,4 (dnes: 17,2)

Nocování u Aloha Lake bylo pohodlnější než jsem čekal - probudil jsem se totiž až někdy v sedm hodin. Nebe vymetené a přede mnou jen pár mil do města, takže nebylo kam a proč spěchat.

V půl deváté jsem se vypravil a přes Haypress Meadows a kolem jezer Tamarack Lake, Upper Echo Lake a nakonec Lower Echo Lake jsem se sunul k parkovišti na dolním konci Lower Echo Lake. Po cestě jsem zastavil na vyhlídce nad jezerem na čumendu a krátkou sváču (na Lower Echo Lake byl docela slušný lodní provoz) a před polednem jsem byl na parkovišti. V místním krámku jsem si koupil kafe, zmrzku a muffin, chvíli se zdržel na síti a pak začal řešit odvoz do města. Povedlo se mi spojit s místním trailangelem Kevinem a ten mě vyzvedl a vzal k sobě domů.

Zbytek dne už jsem se jen poflakoval, odpočíval, omrknul jsem předpověď počasí na další týden (mělo by být zase hezky - bez deště a mraků) a plánoval další úsek do Sonora Pass. Trail se v tomto úseku zase dostává do trochu větší nadmořské výšky, tak jsem zvědav, jak to bude vypadat se sněhem.
No a zítra bude odpočinkový den, nakoupím jídlo na další štaci a taky jsem se rozhodl, že asi koupím nové boty - ty současné už jsou poněkud unavené - špičky jsou tak děravé/obroušené/okopané, že už do nich teče a hlavně ve sněhu to je dost na prd (a není se co divit, už maj holky nachozeno odhadem přes 2200km, z toho cca 1900km na trailu). Uvidíme, zase nechci za každou cenu koupit nějaké boty a pak trpět na puchýře.

trail míle: 1092,3 (dnes: 6,1)

Pohodlí v domě u trailangela Kevina se projevilo - probudil jsem se až po sedmé, na snídani bylo kafe a míchaný vajíčka (ještě před tím jsem dojedl nějaké zbytky z předchozího týdne, takže snídaně jsem měl vlastně dvakrát) a po deváté mě Kevin zavezl dolů do města. Kromě zjišťování co nového doma jsem nakoupil zásoby a zašel jsem do podniku Base Camp Pizza na oběd (nabídka podniku pro PCT hikery - při předložení permitu malá pizza gratis; já si ještě objednal pivko a předkrm takže úplně zadarmo to nebylo a navíc si ti pacholci rovnou na lístek účtují 18% spropitného; ale zase to bylo s živou hudbou - hrál a zpíval místní El Mariachi a musím říct, že byl hodně dobrej). Taky jsem se nakonec přeci jen odhodlal, zašel do sportovních potřeb a koupil nové botky. Staré by asi ještě chvíli sloužily, ale každý den jsem měl mokré minimálně špičky a nohy už začaly trochu trpět. Když jsem vše vyřídil, přiblížil jsem se místní MHD na terminál blíž ke Kevinovu domu, ten mě tam vyzvedl a zase jsme jeli zpátky.

Odpoledne jsem zabalil batožinu na zítřejší start, navoskoval nové boty, aby dlouho vydržely a dobře sloužili, vypral jsem co bylo potřeba a večer se chvíli koukal na telku. Kolem desáté jsem šel spát, abych byl ráno odpočatej na další úsek trailu.

Pozn. Při procházce městem jsem schválně zabloudil k místu, kde město protíná hranice Kalifornie a Nevady. Takže jsem (i když velmi krátce) navštívil další stát USA - Nevadu). A vzhledem k tomu, že před pár roky jsem podobně krátce navštívil i Floridu na cestě do Mexika, tak to už je třetí navštívený stát unie. Po cestě dál na sever (až zase půjdu/pojedu na sever :) bych měl přidat ještě dva další.

trail míle: 1092,3 (dnes: 0,0)

Po snídani jsem dobalil poslední bebechy, Kevin mě zavezl na parkoviště u Echo Lake, kde mě předevčírem vyzvedával, rozloučili jsme se (když jsem mu chtěl vnutit nějaké peníze, tak to odmítl) a já opět vyrazil na trail.

Nejdřív jsem chvíli ťapal podél rekreačních chat a podél silnice a za silnicí Hwy 50 u Echo Summit jsem začal nastoupávat do kopců. Prošel jsem kolem Benwood meadow a Bryan meadow až jsem se dostal pod kopec Little Round Top, kde jsem u jezera Showers Lake zastavil na oběd.

Před třetí jsem pokračoval v cestě na jih. Od jezera jsem seběhl kousek dolů z kopečka do širokého a placatého údolí Upper Truckee River, prošel jsem do jeho horní části (několikrát jsem Truckee River překročil, resp. jeho dílčí větve) a nakonec jsem přešel nízké sedlo do sousedního údolí, kudy vede Hwy 88 a kde je v průsmyku Carson Pass infocentrum. To bylo už bohužel zavřené (v týdnu od 8.00 do 16.00), tak jsem jen prohodil pár slov s hikerem co si před infocentrem dával svačinu a pokračoval jsem dál.

Prošel jsem kolem Frog Lake (kde bylo zase asi milion komárů), obtočil jsem se kolem docela velikého kopce/skály Elephants Back a zakempil jsem v údolí pod tímto kopcem kousek od Forestdale creek. Musím říct, že pauza v South Lake Tahoe mi docela prospěla - dnes se mi šlo dobře a vypadá to, že i nový botky se (aspoň zatím) osvědčili - prozatím žádné příznaky puchýřů ani ničeho podobného.

Pozn. dnes odpoledne jsem potkal zajímavé lidi
1) starší manžele na jednodenní vycházce, chvíli jsme si povídali a pán si všiml české vlajky na batohu a bez ptaní poznal, že jsem z ČR. To je poprvé na trailu.
2) týpka hikera - na jméno jsem se ho neptal, ale měl zavázanou levou ruku (zavěšenou v šátku), tak jsem se ho ptal jestli si ruku nějak poranil na trailu a on, že ne, že to je následek úrazu z dřívějška. Tak i takový šíbři jsou schopný hodit pingl na hrb a jít tisíce mil divočinou.
3) V samém závěru dne jsem pod Elephants Back potkal Tenderfoot (myslím, že naposled jsme se viděli ve Walker pass) Krátce jsme se pozdravili a hned šli každý svým směrem - do večera nebylo daleko a bylo potřeba co nejdřív dojít do kempu.

trail míle: 1072,5 (dnes: 19,8)

I když jsem měl budíka nařízeného na 5.30 (a poprvé jsem se probudil ještě o něco dřív), tak se mi povedlo vyrazit až těsně před sedmou. Nastoupal jsem na hřeben nad Upper Blue Lake a podél hřebene jsem šel pár mil. Pod vrcholkem The Nipple jsem seběhl přes Border Ruffian Flat k místní silničce a za ní jsem pokračoval (kličkoval) mezi jezery až k hranici Mokelumne Wilderness, kde jsem pod menším kopečkem zastavil na obědovou pauzu.

Po obědě se pak trail stočil k jihu nejdřív kolem Rymond Peak, pak skrz údolí říčky Pennsylvania a nakonec pod Raynolds Peak, kde jsem u potoka Eagle creek zakempil. Odpolední trail byl jak na houpačce - nahoru/dolů, ale převýšení nebyla tak strašná a výhledy do daleka i na sousední kopce stály za tu námahu.

Pozn. Zhruba od South Lake Tahoe začínám potkávat hodně hikerů v protisměru (některé už i znám z dřívějška). Dneska to bylo hrubým odhadem 20-30 lidí. Vypadá to, že trail přede mnou už bude řádně prošlapaný :). A dá se čekat, že lidí ještě přibude, obvzvlášť v úseku od Tuolumne meadows k Mt. Whitney, kde v souběhu s PCT vede John Muir Trail.

trail míle: 1053,2 (dnes: 19,3)

Dneska jsem opět vyrážel chvíli před sedmou. Slunce hřálo od samého rána, bylo teplo a nebe bez mráčku. Hned jak jsem začal potkávat první hikery v protisměru, už jsem věděl, že dneska to nebude příliš dlouhý den - skoro všichni mi totiž hlásili, že u silnice v Ebbets pass čeká trail magic. Sice mi to trochu pokazilo překvapení, ale na druhou stranu to zase zlepšilo náladu. Do průsmyku to bylo od kempu slabý dvě hodinky a terén nebyl nijak náročný. Po cestě jsem se pokochal výhledy na Upper Kinney Lake a Ebbets Peak a než bys řekl jahodový koláč, už jsem seděl v rozkládacím křesílku, pil jsem kafe a užíval si světa.

Tenhle speciální trail magic provozuje už pátý rok Allan, Tim a pár dalších pomocníků právě v Ebbets Pass a není to nějaká jednodenní nárazovka - zhruba po dobu jednoho měsíce tu mají rozložený trail magic každý týden od čtvrtka do neděle (a střídají se s další partou, která tu je od pondělka do středy). A celá věc má dokonce ofiko jméno: Limit Situation Trail Magic (mají prý dokonce i FB stránku, tak si je můžete prolustrovat :). No a aby toho nebylo málo, tak nezávisle na tom dorazili dvě starší dámy Liz a Carol, které dovezly nějaké ovoce, čokolády, atd. a celou záležitost ještě trochu vylepšily.

Za těchto podmínek se není co divit, že jsem z Ebbets Pass vyrazil na trail až po poledni (na místě jsem strávil přes tři hodiny). Řádně posilněn burgrem, sodovkou, ovocem, čokoládou,... (už ani nevím čím ještě :) jsem vyrazil vstříc Tryon Peak. Nejdřív trail vedl kousek po vrstevnici a pak začalo stoupání - od Noble Creek, kolem Noble Lake až do sedílka kousek pod špičkou Tryon Peak.

Pak už jsem to svištěl zase dolů z kopečka kolem Asa Lake, skrz Wolf Creek Pass až jsem kolem páté hodiny zakempil u bezejmenného potoka pod Arnot Peak. Dneska jsem to (i díky Trail Magic) trochu zkrátil. Hlavně mám ale v plánu se zítra přiblížit pod Sonora Peak a pozítří ráno dojít k silnici, sjet do Bridgeportu, dozásobit a ještě odpoledne se vrátit do průsmyku. Tak snad to všechno vyjde.

trail míle: 1038,3 (dnes: 14,9)

Dneska jsem se vstáváním nespěchal. Poležel jsem si do půl sedmý, v klídku se nasnídal a před osmou jsem vyrážel.

Ráno jsem popošel kousek podél hřebene a pak vystoupal do nízkého sedla, ze kterého se otevřel nádherný výhled na okolní vrcholky - Disaster Peak, Boulder Peak + pár bezejmenných no a kousek dál už se vyjímal hřeben se Sonora Peak a Stanislaus Peak. Ze sedla jsem tudíž udělal pár fotek, jedno video a pak jsem pokračoval po trailu dál - nejdřív pod nejbližší z vrcholků - Disaster Peak a pak se cesta stočila k východu pod Boulder Peak. No a kousek za ním jsem zastavil na oběd u malého potoka na cestě ke Carson River.

Vzhledem k tomu, že na odpoledne mi podle plánu zbývalo jen cca 6 mil, tak jsem pauzičku natáhl až do tří (stejně bylo docela dost teplo na to, abych se honil někam do kopce). V klidu jsem se najedl a pak jsem si pustil do sluchátek nějakou muziku. Sice mě trochu prudili mravenci, ale pořád lepší než komáři. Kolem třetí jsem vyrazil - nejdřív jsem musel sklesat k East Fork Carson River a pak podél řeky jsem se zase drápal nahoru (to dá přece rozum, ne? když má jít člověk někam nahoru, tak je lepší nejdřív ještě trochu klesnout, aby pak ten výstup stál za to :).

Celý zbytek odpoledne, kdy jsem šel nahoru pod Sonora Peak, jsem potkával hikery v protisměru. Bylo mi to trochu divný, že by přes sedlo šlo odpoledne toliko lidí, ale nakonec se to vysvětlilo. Dozvěděl jsem se, že v Sonora Pass dnes někdo uspořádal trail magic, takže všichni tihle hikeři se nahoře zasekli, a teď na poslední chvíli mazali dolů. No, uvidíme, jestli tam zbyla nějaká magie na zítřejší ráno. Docela o tom pochybuju, ale už se stali divnější věci :). Budíka tentokrát nařizuji na 5.00 (snad ho nezaspím), rád bych přešel sníh v sedle dokud ještě nezměkne od slunka a navíc čím dřív budu u silnice, tím dřív bych mohl být ve městě. A dnes jsem zase po dlouhé době zakempil nad 9000 ft, přesněji 9600ft (tzn nad 2800 m n.m.).

trail míle: 1022,1 (dnes: 16,2)

Budík ráno zazvonil a já ho dokonce přes hučení potoka slyšel. Snídani i balení se mi povedlo zrychlit a před šestou, když začalo vycházet slunce, jsem byl na cestě do Sonora Pass. Větší čast jsem naštěstí nastoupal už včera večer, takže v sedle pod Sonora Peak jsem byl za hodinku a kousek a mohl se kochat výhledy (a sněhu bylo po cestě podstatně méně, než jsem čekal).

Sestup dolů byl o něco delší, ale zase to šlo rychleji, takže u silnice v Sonora Pass jsem stál před půl devátou. A zadařil se i stop - po čtvrthodince mě nabral chlapík co obvykle vozí hikery do Kennedy Meadow North. Já jsem ale chtěl do Bridgeportu, který je jednak na druhou stranu a taky to je podstatně delší cesta, takže jsme se dohodli, že mu cestu zaplatím a bylo to.
Po cestě dolů k silnici jsem potkal Special-K, se kterou jsem se mnohokrát setkal v Jižní Kalifornii. Chvíli jsme poklábosili a pak zase šli každý svým směrem.

Když jsem se dostal do Bridgeportu, tak jako první věc jsem zašel na druhou snídani, resp. to byl spíš brunch, jak říkají amíci (brunch = něco mezi snídaní a obědem - takže svačina:). V průběhu jídla jsem aktualizoval web, zjistil co nového doma (skoro nic:) a pak jsem zašel do místního krámu nakoupit nové zásoby. Na to, že je Bridgeport trochu větší město, tak místní obchod stojí za h.. ehmmm starou bačkoru. Naštěstí jsem toho nepotřeboval dokoupit tolik, takže jsem to nakonec nějak dal do kupy, ale bylo to celkem dlouhé vymýšlení. Nakonec jsem nákup přeskládal do bear-canistru, zašel na vanilkový shake k místnímu hladovému oknu a pak (protože už byly skoro dvě odpoledne) jsem šel zase na stopa. Z města jsem se dostal celkem rychle - vzaly mě dvě holčiny, ale protože měly namířeno trochu jiným směrem, tak mě dovezly jen na křižovatku cca na půl cesty k Sonora Pass. No a druhá část stopu se poněkud protáhla - nahoru do průsmyku jezdilo podstatně míň aut, takže jsem se k trailu dostal až kolem čtvrté odpoledne.

Vzhledem k času už jsem raději zůstal dole v průsmyku - trail totiž vede zase nahoru na hřeben a několik mil po něm pokračuje, takže by hrozilo, že bych se k dalšímu slušnému campsitu nedostal před setměním. Ve volném odpoledním čase jsem si hrubě naplánoval další dny na trailu, k večeru si zakempil v relativním závětří mezi stromy, uvařil večeři (brkaše+jerky) a zalehnul. Na zítřek opět plánuju časnější vstávání, tak snad to zade vyjde :).

trail míle: 1017,0 (dnes: 5,1)

Ráno jsem opět vstával dřív a s prvním sluncem jsem byl na trailu. Do kopečka nad Sonora Pass se takhle z rána šlo docela příjemně. Po cestě nahoru jsem nabral vodu na několik dalších mil a během hodinky a půl jsem byl na hřebeni. Nahoře jsem si dal pár minut pauzičku + energetickou tyčku, pokochal jsem se výhledem na kopce odkud jsem před pár dny přišel a pokračoval jsem dál.

Po pár minutách cesty po hřebeni jsem začal potkávat první hikery v protisměru a pro dnešek jsem se rozhodl, že je budu počítat.
Během cesty po hřebeni se naskytla spousta úžasných výhledů - obzvlášť povedený byl úsek, kdy se prošlo průrvou ve skále a hned za ní byl výhled do údolí, kde po straně bylo jezero Latopie Lake a dole v údolí Koenig Lake + několik menších. Několikrát během cca 6 mil cesty po hřebeni bylo potřeba krosnout sněhové pole, ale zase (jako už mnohokrát předtím) to nebylo nic strašlivého. Před sestupem z hřebene jsem se pokochal výhledem do Kennedy Creek (tenhle potok teče směrem na severo-západ k resortu Kennedy Meadows North), natočil jsem 360° video okolních výhledů no a pak začal sestupovat směrem na východ do Kennedy Canyon. Několik delších switchbacků mě zavedlo pod linii lesa a pak v relativní pohodě a v mírném klesání jsem pokračoval do cca půl dvanácté skrz kaňon do Walker meadows, kde jsem u potoka zastavil na oběd a odpočinek. (pozn. dopolední počet hikerů se dostal k číslu 43. Protože jsem zakempil pod stromem kus od cesty, tak mi jich v průběhu pauzy určitě dost proklouzlo. No, uvidíme co odpoledne :)

Před třetí jsem vyrazil dál. Prošel jsem zbytek Walker Meadows, po mostku jsem přešel West Fork Walker River a stoupal jsem údolím řeky nahoru. Po cestě přibývalo potoků, jezírek, jezer a komárů (aspoň místy). Když jsem se dostal k potoku Cascade creek, bylo potřeba přebrodit - vzhledem ke svý šikovnosti jsem si úplně netroufl na cirkusácký přechod po jednom úzkém kmeni, takže jsem využil brodivou sílu sandálů. Kousek výš proti proudu bylo ještě pár menších brodů, ale už to šlo v klidu přehopkat v pohorách. Minul jsem Lake Harriet a Stella Lake a najednou jsem byl v průsmyku Dorothy Lake Pass. Ze sedla jsem popošel pár set metrů k jezeru podle ktetého se průsmyk jmenuje (tzn. Dorothy Lake :) a v prvním campsitu jsem bleskově postavil tarp a zalezl, abych se schoval před asi dvěma miliardama komárů, který se kolem jezera rojily. Když už jsem byl schovanej, tak stačilo jen vybít ty pacholky, kteří se dostali dovnitř se mnou a bylo to :).

Odpolední součet hikerů jdoucích na sever byl 28. Jak už jsem psal dříve, nějací mi určitě proklouzli během oběda a nějaké jsem slyšel projít když už jsem byl k večeru schovaný ve stanu. Takže nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že celkem jsem jich dnes minul kolem 80ti. Vzhledem k tomu, že se pohybuju v protisměru, tak vlastně potkávám lidi z dvou dnů po sobě, takže v průměru jde na sever každý den kolem 40 vandráků.
A ještě jedna zajímavost - když jsem překročil Dorothy Lake Pass, tak jsem vstoupil do Yosemite National Park.

trail míle: 996,4 (dnes: 20,6)

Tentokrát jsem ráno budíka zatípnul a ještě si trochu přispal. Ale stejně jsem se zase za chvíli vzbudil (s východem slunce) a už nemělo cenu dál lenošit. Komáři u jezera vstávali taky brzo, takže sotva jsem vyběhl na záchod, už mi jich pár bzučelo kolem hlavy (ale nebyl to takový hukot jako včera). Věděl jsem, že dnes dopoledne to na trailu bude zase komáří peklíčko, takže jsem se co nejrychleji nasnídal a zabalil a v půl sedmé jsem byl na cestě dolů údolím Jack Main Canyon.
(pozn. V průběhu noci mě probudilo vytí z druhé strany jezera. Buď to byla opravdu smečka vlků (koneckonců, už je zase skoro úplněk), nebo jsem měl nějakou půlnoční delírku - asi z nedostatku alkoholu :).

První dvě hodinky cesty dolů kaňonem byly v pohodě. Většina komárů byla pořád zalezlá, bo na ně byla ještě zima, no a já si to mazal z kopečka jak namydlenej blesk. Jak se mezi stromy objevil průhled, snažil jsem se fotit okolní kopce - Forsyth Peak, Keyes Peak a Chittenden Peak. S postupujícím dopolednem (jak se začalo oteplovat) to bylo s komáry horší a horší, obzvlášť v místech, kde se stále držely jezírka stojaté vody. Krom krátké svačiny už jsem nikde nezastavoval, došel jsem až k Wilma Lake (po cestě jsem zase jednou brodil) a odtud nahoru k říčce Tilden Canyon Creek. Tady už to s komáry nebyl zdaleka takový opruz, takže jsem tu zastavil na oběd (sem tam jsem musel nějakýho dotěru rozmáznout, ale už to nebyla žádná trága -aspoň pro mě ne :).

Po obědě následoval stoupáček na Macomb ridge a hned zase klesání do sousedního kaňonu Stubblefield canyon. Během cesty dolů nebyl svah tak hustě porostlý, takže byl vidět protější svah, kde trail vedl zase nahoru. Takhle z dálky se minzatím líbil :). Dole v kaňonu jsem opět sundaval boty, přebrodil jsem říčku (voda lehce nad kolena) a oak už jsem šplhal hore. Tenhle výstup vyl oproti předchozímu větší makačka - prudčí svah, větší převýšení a spousta šutrů. Odměna se dostavila nahoře na hřebeni. Potkal jsem tam týpka jménem Bryan (trail name Panda). Chvíli jsme klábosili a dostal jsem pár tipů na místa k navštívení v Yosemite Valley. V průběhu rozhovoru jen tak kolem prošla srnka - bylo jí úplně buřt, že stojíme pět metrů vedle... už si na tyhle setkání začínám zvykat :).

Po chvíli jsme se s Bryanem rozloučili a každý jsme mazal na svou stranu. Klesání do Kerrick canyon, bylo celkem rychlé. Dole jsem po šutrech přehopkal řeku, popošel necelou míli proti proudu a zakempil na hezkém plácku kousek od řeky.

trail míle: 978,8 (dnes: 17,6)

Dneska měl budík zase smůlu - ignoroval jsem ho. Nebo jsem měl smůlu já, že jsem ho zapomněl včera vypnout? No, každopádně snídaně a balení proběhly jako vždy (a stejně jako včera za dozoru komárů) a ve čtvrt na osum jsem byl ma trase.

Úvodní pozvolné stoupáníčko kaňonen podél Rancheria creek byla hezká rozehřívačka a výhledy na strmé skály na druhém břehu stály za to. Následoval poněkud strmější, ale krátký výstup do Seavay pass, kde se na malou chvíli ukázal průhled na protější kopec Piute Mountain. No a pak následovalo klesání do údolíčka Benson Lake. Trail se klikatil podél jezírek a potoků, serpentýnama, po skalách, mezi stromy i na sluníčku... prostě to bylo docela dlouhý. Až do údolí jsem sklesal cca 1550ft (na úroveň 7600ft). V údolí jsem po spadlých kmenech přebrodil dvě širší říčky no a pak začal dnešní očistec - stoupání do průsmyku Benson Pass. Po cestě nahoru jsem si co chvíli zanadával, protože trail byl hodně strmej (docela mi to připomělo stoupání nad Beldenem). Kopec mi dával řádně zabrat a cca v jednu odpoledne jsem byl teprve u jezera Smedberg Lake pod Volunteer Peak (btw. Volunteer Peak je fakt pěknej kus skály). Kousek od jezera jsem zakempil na oběd a duševně se připravoval na zbytek výšlapu do průsmyku.

Po obědě už naštěstí zbýval do sedla jen kousek. Navíc kolem jezera docela profukovalo, takže sice neprudili komáři, ale zase nebylo nijak teplo, takže polední pauzu jsem tentokrát zkrátil na minimum. V Benson Pass jsem se krátce zastavil, udělal pár fotek a zase šupal dolů do sousedního údolí. Podél Wilson creek jsem sešel do Mattehorn canyon a z něj následoval dnešní poslední stoupák. Po úbočí údolí jsem vystoupal k Miller Lake, pak přes jakési náhorní plošiny až do finálního klesání do údolí k potoku Spiller creek. Než jsem se dostal do campsitu na druhé straně potoka, tak jsem musel přebrodit po kamenech Spiller creek a přesně v tu chvíli se na mě zase vrhli komáři :). (Ale to už snad ani nemůže nikoho překvapit :). Ovšem je zajímavý, že když už jsem byl na druhé straně, tak víceméně ztratili zájem - prostě se ty mrchy vrhaj jen na hikery, který jsou zrovna v prostřed brodu a nemůžou se bránit.

Po cestě od Miller lake k dnešnímu campu jsem potkal Cheeto a Ruby - naposled jsme se viděli tuším v Aqua Dulce? Každopádně byli docela překvapení, že jdu z protisměru. Asi půl hoďky jsme si povídali co nového, jak prošli Sierru, já jim povyprávěl o skoku na sever a zpáteční cestě... Protože čas kvapil a sluníčko už začalo pomalu padat k obzoru, tak jsme se nakonec rozloučili a každý jsme pokračovali svým směrem.

trail míle: 957,3 (dnes: 21,5)

Jednou jsem se probudil už v noci - u potoka byla dneska docela kosa a já neměl zataženej spacák, zato jsem měl všechny větrací otvory tarpu dokořán :). Takže jsem dotáhl spacák a chrupkal jsem dál.
Budík zazvonil v pět a protentokrát jsem ho neignoroval. Dnešní plán zněl jasně: dostat se do Tuolumne meadows co nejdřív, pořádně se nadlábnout a když to půjde, získat permit na cestu do Yosemite valley a případně Halfdome.

Z campsitu jsem vyrazil ve čtvrt na sedum. Až na jednoho hikera všichni ještě spali a ten jeden šel stejně na druhou stranu. Takže jsem šlapal jako vždy sólo. Seběhl jsem kousek níž do údolí Virginia Canyon a v rychlém sledu jsem narazil na dva brody - nejdřív Return creek a pak jeho přítok McCabe creek. Vzhledem k tomu, že byla po ránu řádská kosička (dole ve Virginia canyon to vypadalo na 0°C), tak se mi boty nechtělo sundávat ani náhodou a koupat se ani omylem. Takže jsem chvíli vybíral správná místa a nakonec v obou případech úspěšně překrosil po kamenech a kládách. Následoval krátký svižný výstup k hřebínku a potom souběžně s ním pohodový pochod údolím Cold canyon. Teprve v tuhle chvíli se začínalo slunko dostávat skrz stromy a začalo se oteplovat. Na planinkách beze stromů už to vypadalo jako jaro.

Netrvalo dlouho a byl jsem dole u Tuolumne river. V úrovni kempu Glen Aulin jsem se nejdřív potkal s dvojicí starších hikerů jdoucích taky na jih (konečně zase někdo :), no a doslova pár vteřin na to jsem narazil na hlídku místních šerifů/rangerů kontrolujících permity. Chvíli jsem vysvětloval proč jdu od severu na jih a ne naopak (jak tvrdí permit), ale nakonec vpoho, ranger mi permit podškrábl a mohl jsem pokračovat dál. Hned za hlídkou následovaly výhledy na vodopády Tuolumne Falls. Parádička, chvíli jsem tu poseděl, posvačil a udělal pár fotek. No a potom už byla jen relativně nudná cesta do Tuolumne meadows.

Když jsem dorazil k silnici tak jsem nejdřív zašel do místního Wilderness center poptat se na permity: Halfdome a permit na cestu do Yosemite Valley možná získám zítra (brzo ráno do fronty jak na banány... grrr >:-( prostě systém kdo dřív přijde...), no a abych neodešel úplně s prázdnou, tak jsem aspoň vysockoval permit na PCT trail směrem na jih ke Kearsarge pass - to abych se případndně vyhnul další pakárně a vysvětlování, pokud by mě ještě někde po trase zastavili. Mno a když bylo úřadování u konce, tak jsem popošel k místnímu obchodu/grillu/poště a pořádně se zase jednou nadlábl. Kombinace burgr, pivo, zmrzlina se myslím nikdy neomrzí :). Jo a na lavičce před obchodem vznikl (truchu punkově) hiker box. Pro dnešek se mi z něj povedlo obstarat 4x snídani, jeden oběd a něco malého k zakousnutí. Na vrcholu sezóny jde tenhle systém dozásobení mnohem snáz než jak to bylo na začatku...

Zbytek odpoledne jsem pak strávil v blízkém ofiko campgroundu (6$/osoba/noc) a odpočíval, dopisoval záznam do deníku, flákal se. Btw, Tuolumne meadows je zase jednou místo, kde je u silnice jen pár baráků a o mobilní signál tu člověk nezavadí... Achjo.

Na večer jsem si koupil pivko a Cheetos (křupkám podobná mlsota) a pokecal s lidma z okolních stanů. Spát jsem šel až po desáté.

trail míle: 942,5 (dnes: 14,8)

Vstal jsem v půl šesté, vzal si pár nezbytností a šel jsem k Wilderness center stoupnout si do fronty na banány=permit na Half Dome. Dorazil jsem tam v šest a když jsem zjistil, že už je ve frontě asi dvacet lidí (z toho půlka tam dle mého odhadu nocovala) a vzhledem k tomu, že mi včera týpek z centra řekl, že mají jen cca 10permitů na den, tak jsem se na to vybodnul rovnou. Čekat 5 hodin ve frontě a pak na 99% stejně odejít s prázdnou se mi vážně nechtělo. Takže jsem se vrátil do tepla spacáku s tím, že na jedenáctou se tam zastavím a budu doufat, že dostanu permit na overnight camping na cestu dolů do údolí.

V osum hodin jsem vstal podruhé a zašel na snídani k obchodo/grilu/poště, zase jsem si nechal nabíjet powerbanku a poflakoval se, než uhodila jedenáctá. Během čekání u obchodu jsem se dohodl s dalším hikerem (Crunch), že půjde k wilderness center se mnou a uvidíme, jestli se najde místo pro dva. Když jsme došli k centru, frontička byla zhruba 2xdelší než v šest ráno, takže to nevypadalo úplně růžově. Nakonec se ale ukázalo, že drtivá většina lidí přišla pro permity na zítřek a na dnešní den pořád ještě nějaké zbyly. Takže jsme nakonec urvali overnight camping permit na dnešek z místa Sunrise trailhead směrem do Yosemite valley, s tím, že tam půjdeme přes kopec Clouds Rest a současně s tím máme na zítřek i permit na Half Dome! Paráda.

S čekáním a dalšíma serepetičkama okolo byl permit vyřízenej v půl jedné, no a pak už to šlo ráz na ráz. Mazal jsem do kempu, sbalil všechny saky paky, který jsem tam ráno nechal rozložený a pak šel k obchodu na oběd (sendvič a pivko) a po druhé hodině jsme se autobusem přesunuli pár mil k Tenaya Lake na Sunrise trailhead. I když jsme dnešní hike začali hodně pozdě (asi v půl třetí), tak to vlastně nevadilo, bo na Clouds Rest to bylo necelých deset mil a dolů z vrcholku do campsitu asi další tři. Takže za odpoledne jsme to stihli úplně krásně. Trail byl poměrně snadný a výhledy z vrcholku hory byly super (Clouds Rest je jeden z nejvyšších vrcholků v okolí). Nahoře jsme dokonce potkali maníky co se tam chystali přenocovat, kvůli sledování západu a východu slunce... kdybych neměl na zítřek ráno v plánu výstup na Half Dome (a kdybych měl dost vody), tak bych tam asi taky zůstal :).

Po vyfocení a natočení širokého okolí (a po krátké svačince) jsme se vydali dolů po druhé straně kopce, než po které jsme přišli. Nejdřív jsme z vrcholku seběhli docela strmé kamenné schody, jak vystřižené z Pána Prstenů, pak pár snejků po úbočí na závěr kousek lesem a už jsme byli u John Muir Trailu. V prvním campsitu, který jsme po cestě minuli, nás týpek varoval, že se v okolí pohybuje medvěd, tak ať si dáváme pozor (dokonce jsou tu dnes v noci kvůli němu i rangeři). Popošli jsme ještě o pár set metrů níž, u potoka nabrali vodu a zakempili kousek vedle JMT.

Po večeři jsme obvzlášť důkladně zadeklovali všechno jídlo do bear canistru a šli spát. Zítra nás čeká výšlap na Half Dome :).
Pozn. dneska jsme sice pár mil ušli, ale všechno mimo trail PCT, takže počítám nulu.

trail míle: 942,5 (dnes: 0,0)

Ráno jsem se probudil ještě před budíkem, ale protože bylo docela brzo, tak jsem ai ještě chvíli poležel (stan Crunche zatím nejevil známky života :). Nicméně před sedmou už jsme byli oba nachystaní, svačiny zabalené a vyrazili jsme k vrcholku Half Dome.

Od campsitu jsme seběhli párset metrů k odbočce a začali stoupání k vrcholku. Hned z kraje jsme potkali rangera (vlastně rangerku) jak taky stoupá nahoru, tak nám hned prolustrovala permit a my mohli pokračovat. Úvodní stoupání lesem brzo skončilo a začala ta pravá paráda - nejdřív kamenné schody ve strmém svahu hory no a když jsme překonali schody přišla na řadu stezka jištěná ocelovými lany v ještě strmějším svahu (odhaduju, že místy to bylo hodně přes 45°). Po cestě hore jsme potkali pár lidí, kteří už byli na cestě dolů a trochu víc, kteří šli taky nahoru, ale zatím naštěstí žádný velký provoz.

Když jsme se vydrápali na vrchol, začala zhruba hodinová siestička. Kochali jsme se výhledy, fotili, dali jsme sváču (během které jsme museli odhánět dotěrné hladové hlodavce/hlodavé hladovce :), prostě užívali jsme si vynaloženou námahu. Jak dopoledne postupovalo, začalo se oteplovat a my vyrazili zpátky dolů do našeho základního tábora. Stihli jsme akorát na čas v klidu sešplhat po kabelech a po schodišťové části, neb skoro hned na to jsme začali potkávat větší množství jednodenkářů, kteří mířili nahoru (a upřímně, míjet se s nimi na schodech, nebo dokonce v časti s lany by byl pěkný opruz).

V jedenáct jsme byli zpátky u stanů, chvíli si odpočinuli, sbalili krámy a lehce po dvanácté zamířili dolů do údolí. Skrz nepříliš zajímavý úsek v Little Yosemite Valley jsme se dostali k odbočce k Nevada Fall, kde to začalo být zajímavé. Uhnuli jsme z trailu JMT a šli po strmé stezce právě kolem vodopádů - nejdřív Nevada Falls a pak po Mist trail podél Emerald Pool a Vernal Fall. Lidí tu bylo jak maku, ale výhledy na vodopády a řeku v hlubokém kaňonu stály za trochu nepohodlí. Do údolí do Yosemite Village jsme se dostali kolem třetí, přičemž poslední úsek jsme se svezli místním shuttle busem, abysme nemuseli šlapat nudnou stezkou podél silnice. Provoz a množství lidí dole v údolí mě docela dostalo. Po dlouhé době relativní samoty se dostat na místo trochu podobné Václaváku - tomu se říká kulturní šok:).

Zbytek dne už byl velmi krátký - Crunch už během dne zjišťoval spojení zpět na PCT (musí být za týden v Souht Lake Tahoe), takže akoro okamžitě naskočil na autobus a odjel nahoru do Tuolumne Meadows. Já jsem naopak zjistil, že pošta mi otevře až v pondělí ráno, takže tu ztvrdnu minimálně den a půl. Ale co, koupil jsem si pivko a zmrzlinu, došel jsem do batůžkářského kempu, ze zbytků vlastních zásob jsem povečeřel a šel brzo spát. Dnešní cesta na Half Dome a dolů do údolí mě docela vyšťavila.

trail míle: 942,5 (dnes: 0,0)

Vstal jsem po šesté (v kempu už bylo docela rušno - batůžkáři jsou ranní ptáčata:), dal si něco málo k snídani a před sedmou jsem vyrazil na druhou snídani, kafe a wifinu do kafárny v Half Dome Village.

Při kafi a muffinu jsem omrknul co nového na mailu, ve zprávách, doplnil jsem deník, ale když jsem se chystal na fotky, tak mě nějak odstřihli - asi časově omezené připojení. Tak jsem musel zajít kus dál do Yosemite Village, kde jsem chytil celkem slušný signál už včera. Po doplnění fotek jsem ještě zavolal domů a pak už ksem měl volnou zábavu. Protože hodina pokročila, tak jsem si dal rovnou časný oběd v místním grillu a pak se vydal na obchůzku po údolí. (pozn. Během oběda si přisedl chlapík z Floridy, který cestuje po US autem a má v plánu během cesty navštívit všechny členské státy (+ Havajské ostrovy). Zatím prý stihl východní pobřeží, státy kolem hranic Kanady a teď se po západním pobřeží vrací na jih. Holt jiný druh dovolené.)
Omrknul jsem Yosemite Falls, chvíli se poflakoval po okolí, v infocentru se přeptal na autobusy a na zpáteční cestě si koupil něco na zítřejší snídani. Po dlouhé době se taky odpoledne objevily mraky - chvíli to vypadalo docela vážně (dokonce jsem na předpovědi zahlídl výstrahu na možné bouřky), ale nakonec se mraky zase rozehnaly a ani nekáplo.

Večer už jsem jen relaxoval, zašel na večeři (tentokrát jídelna Half Dome Village) a pak šel spát.

Zítra je v plánu pošta, prádelna, dokoupení zásob na cestu do Mammoth Lakes a autobus zpět na trail do Tuolumne Meadows.

trail míle: 942,5 (dnes: 0,0)

Ráno proběhlo podle plánu - válel jsem se jak to jen šlo, pak jsem sbalil snídani a raneček a šel do laundromatu v Housekeeping camp vyprat špínu. Zároveň jsem se tam připíchl do zásuvky a během praní a sušení prádla jsem dobil powerbanku a telefon co to šlo.

Když bylo hotovo, šel jsem do centra na poštu zjistit, jak to je s balíčkem od Šárecké party. Bohužel se ukázalo, že pošta v Yosemite Village drží balíčky jen 14 dní a pak je posílá zpět odesílateli (takže balíček už byl samozřejmě dávno pryč, bo já jsem se oproti původním plánům s příjezdem do Yosemite hodně zdržel). Vzhledem k tomu, že balík pravděpodobně neměl adresu odesílatele uvedenou, byla jistá šance, že je pořád někde ve státech, ale když jsem se pokoušel přes internetové stránky USPS dopídit jak se k balíku dostat, narazil jsem na tak dementní a složitej formulář, že jsem se na to raději vybodnul a ušetřil si duševní zdraví (pokud mi ještě nějaké zbylo :).

Po neúspěšné poštovní misi jsem zašel na malý nákup (dozádobení na další úsek trailu), pak na oběd a nakonec jsem se kolem poledne vrátil do kempu zbalit stan a vůbec všechno na cestu. Následně jsem se odkýbloval na zastávku místního okružního shuttlu, který jezdí pod masiv ElCapitan a zajel se na skok na kapitána podívat. Musím říct, že to je pořádnej macek - takhe kolmou a vysokou stěnu jsem neviděl snad ani v Norsku. Pecka.

No a pak už jen zbývalo dojet zpět do vesnice, přesednout na bus zpět do Tuolumne Meadows a tím se dostat zpět k trailu. Vyšlo to báječně přesně - dojel jsem zpět na výchozí zastávku, během 20 minut jsem seděl v buse a před šestou mě Yarts (název autobusové společnosti) vysypal v Tuolumne meadows u obchodu. V grillu jsem si dal cheeseburger abych trochu urychlil večeři, zašel do kempu postavit stan a nalehko jsem se vydal na západ slunce na vrcholek Lembert Dome. (pozn. V kempu jsem hned na kraji narazil na Out-of-the-blue. Dozvěděl jsem se, že ze South Lake Tahoe se odautobusoval zpátky na jih do Independence a tím pádem už jde zase na sever:). A taky někde zaslechl, že prý Picassso skončil.)

Cesta nahoru na Lembert Dome byla krátká a svižná, takže jsem to stihl s přehledem. Půlhodinky jsem si počkal, udělal pár fotek zapadajícího slunce a se setměním se stihl vrátit do kempu. Zalehl jsem kolem půl desáté. Budík jsem nenařizoval - čeká mě cca dvoudenní cesta do Mammoth Lakes a zásob mám dost, takže nikam nehodlám spěchat.

trail míle: 942,5 (dnes: 0,0)

Včerejší den mě nějak unavil, protože jsem se vzbudil až ve čtvrt na sedum. V klídku jsem posnídal, zabalil a v půl osmé jsem byl na cestě.

Celé dopoledne jsem postupoval podél Lyell Fork stejnojmenným kaňonem (Lyell canyon)/dalších cca 8mil a cesta to nebyla nijak zvlášť záživná - prostě dlouhá rovina, občas krosnout potok a výhledy nebyly nic moc - okolní kopce byly v podivném oparu, takže ani nemělo cenu fotit.
Malá zajímavost - Lyell Fork se u Tuolumne meadows stéká s Dana Fork a vzniká z toho Tuolumne River. Takže taková emerická Berounka :).

Před obědem jsem začal nastoupávat do kopce pod Donohue Pass a tady už to začalo být zajímavější. Konečně nějaké výhledy a přestože se začali trošku honit mraky, viditelnost se spíš zlepšila. Obědovou pauzu jsem tentokrát zkrátil na nutné minimum - chtěl jsem být v sedle co nejdřív, pro případ že by se počasí dál zhoršovalo (což se nakonec nestalo). Po cestě nahoru jsem přebrodil pár potoků, vyfotil pár kopců a v půl druhé jsem byl v průsmyku (11070ft). Moc jsem se tam nezdržel a pokračoval dál - kolem jezírek, potoků a spousty různých tůní (a tudíž i spousty komárů) jsem sešel z průsmyku o kus níž, minul jsem odbočky k Marie Lakes a Davis Lakes a vcelku rychle se dostal do nízkého sedla Island Pass.

Odtud to bylo z kopečka už jen kousek k jezeru Thousand Island Lake. Tady se rozdělují traily PCT a JMT a každý pojračuje svou cestou. Já popošel po PCT ještě cca 1,5 míle a zakempil na plácku poblíž jezírka (jedno z Badger Lakes). Rychle jsem postavil stan abych se schoval před komáry, ale siruace nakonec nebyla tak vážná.

trail míle: 921,5 (dnes: 21,0)

Dneska jsem se nikam nepotřeboval hnát, takže jsem opět vstával bez budíku chvíli po šesté. Dopolední cesta vedla víceméně jen z kopce, nebo po rovince - pokračoval jsem po trailu po úbočí kopců nad San Joaquin River až k Agnew Meadows. Po cestě jsem potkal pár hikerů a po dlouhé době zase jezdce na koních.

Na parkovišti u Agnew Meadows jsem zastavil na krátkou sváču a využil jsem i místní suchý záchod. Pak jsem pokračoval v cestě k Reds Meadow. Obešel jsem kopeček (neboli brdek :) vedle parkoviště a pak seběhl po trailu dolů k řece San Joaquin. Podél ní jsem pokračoval po nenáročné stezce k vodopádům Minaret Falls víceméně až do oběda - zastavil jsem na plácku kousek za vodopády (bohužel hned pod nimi to nešlo, bo les byl plný popadaných stromů a šutrů a byl dost zarostlý).

Po druhé odpolední jsem se zase vydal na cestu - na cca dvě míle jsem uhnul z trailu a omrknul jsem Devils Postpiles (čedičové píšťaly na trailu souběžném s PCT) a hned na to jsem se dostal k Reds Meadow - v obchůdku jsem si dal oblíbenou kombinaci pivo+zmrzlina a pak jsem nasedl na bus a odjel dolů do Mammoth Lakes. Hledat ubytko na dnešní noc byla trochu loterie (4.července - Den nezávislosti), ale povedlo se - v hostelu Davison street guest house jsem takříkajíc urval spaní na gauči :), ale lepší než chrápat někde pod stromem v parku. Spaní pod střechou + možnost dobít elektroniku + wifi, kuchyně, záchod,... a to vše jen za dvacku :) co víc si přát. Večer jsem čučel s dalšími ubytovanými na South Park a v jedenáct jsem šel chrápat.

pozn. Už včera večer jsem trochu cítil kouř, ale předpokládal jsem, že nedaleko mého campu si někdo udělal táboráček. Ovšem dneska jsem kouř cítil skoro od samého rána prakticky celý den (s výjimkou míst kde bylo hodně větrno). Takže mi začlo být jasné, že jde o lesní požár někde v okolí, ale nevěděl jsem kde. Informaci mi potvrdili dva hikeři z Francie, kteří událost zaznamenali už o pár dní dřív - prý hoří někde poblíž Mammoth Lakes, kam jsem měl akorát namířeno. Díky tomu, že na parkovištích u trailu stála spousta aut a v protisměru pořád chodili lidi (a nikdo nic neříkal), tak jsem pochopil, že akutní nebezpečí nehrozí. Po příchodu k Reds Meadow jsem se dozvěděl podrobnosti - hoří cca 8mil jihozápadně od Mammoth Lakes v okolí hory Lion Point, zasaženo je asi 4000 akrů a hasiči už mají požár z 60% pod kontrolou. Trail uzavřený není a situace se má dál zlepšovat, tak to snad vyjde.

trail míle: 906,6 (dnes: 14,9)

Spaní na gauči nakonec nebylo nic moc - problém nebyl gauč, ale další nocležníci v podniku. Jeden, co spal taky na gauči hned vedle, poněkud pochrupoval, další zase chodil do kuchyně (hned vedle mého spaní) ujídat z čerstvého chleba - přičemž největší hlad měl myslím mezi jednou a druhou v noci :)... no a taky mi nějakou chvíli trvalo, než jsem zabral. Večer jsem si totiž dal kafe, ale neuvědomil jsem si, že organismus už dávno odvykl přísunu kofeinu, takže ten má zase 100% účinek. Výsledkem toho všeho bylo, že jsem spal hádám od dvou do šesti, což není mnoho.

Ráno po probuzení jsem ještě chvíli polehával, abych zbytečně nebudil ostatní spáče na gaučích a když to začalo v Guesthousu žít, tak jsem si sbalil fidlátka a vyrazil do města. Nejdřív jsem místní hromadnou přepravou zajel do Schats Bakery na snídani (kde jsem klasicky ztrávil dvě hodiny), pak jsem volným krokem došel k VONS na nákup zásob a do outdoorového shopu pro novou plynovou bombu, no a nakonec jsem zašel do pizzerky na časný oběd.

Po obědě jsem se vrátil do hostelu (zase mhd-čkem), zabalil baťoh, zásoby na další cestu (jídlo na týden se do bearcanistru vážně nacpat nedá), no a po třetí hodině vyrazil z města zpátky nahoru do Reds Meadow, kde jsem byl kolem půl páté. Vzhledem k tomu, že mi po cestě nějak vyschlo, tak jsem si ještě v obchodě koupil plechovku... limonády, pokecal s několika místňáky a po páté vyrazil zase na trail.

Prvních kroků jsem se docela obával - přeci jen jídlo na týden je mnohem víc znát, než na max. 4 dny, jak jsem byl zvyklý z posledních úseků. Ale nakonec to nebylo tak zlé. Zvolnil jsem krok a nějak to šlo (byť jsem dnes odpoledne ušel jen 5mil). Uvidíme jak to bude vypadat dál přes průsmyky. Plánuju jít kolem 15mil denně, abych si víc užil scenérie okolo a nemusel se zbytečně někam honit. Dnes jsem zakempil u Deer creek ve společnosti dalších hikerů - někteří PCT, někteří JMT.

Pozn. 1) Když jsem se dnes po obědě vrátil do hostelu, vypadalo to jak v úplně jiném podniku - nikde nikdo. Včera (na svátek Dne nezávislosti) tam byla hlava na hlavě a dnes jak po vymření.
Pozn. 2) Odpoledne jsem sice šel jen pár mil, ale povedlo se mi vyrobit fakt pěkný kiks - když jsem šel nabírat vodu z jednoho potoka po cestě, tak mi do vody upadlo těsnění z filtru, no a než jsem stačil zareagovat, tak bylo v čudu :(. Mno a filtr bez těsnění je k ničemu. Naštěstí se zrovna nacházím v úseku, kde nemám příliš velké obavy o kvalitu vody. Hmm, no nic, zítra se pokusím těsnění nějak provizorně nahradit a uvidíme.

trail míle: 901,1 (dnes: 5,5)

Ráno jsem vstal v šest a před sedmou jsem byl na cestě. Většina lidí z kempu už byla taky ve fázi balení, ale vypadá to, že dnes jsem byl nejrychlejší (což se normalně nestává :).

Od Deer Creek jsem vyrazil nejdřív mírně do kopečka a pak po vrstevnici podél údolí Fish Creek. U odbočky k Duck Lake jsem si dal krátkou svačinku, potkal jsem tu chlapíka s koňmi (podle nákladu to vypadalo na nějakou pracovní skupinu, než na turistiku) a pak jsem pokračoval dál. Další jezero Purple Lake jsem jen minul a hned jsem vystoupal k dnes poslednímu - Lake Virginia. A to byla velká paráda - nádherné velké jezero, kolem dokola jezera výhledy na okolní kopce - jak z pohlednice. Pod jedním z mála stromů u jezera jsem se zastavil na oběd a užíval si odpočinek a scenérii.

Klasicky po druhé hodině jsem vyrazil dál - od jezera jsem se po serpentýnach dostal doků do údolí potoka Fish Creek, přešel jsem přes most na druhou stranu (dnes poprvé se musel napatlat repelentem bo v lesíku u potoka to stálo za to), no a pak jsem nastoupal prvních pár výškových metrů směrem k Silver Pass. Den jsem zakončil nezvykle brzo na jednom hezkém campsitu poblíž potoka. V klídku jsem si nachystal spaní, večeři, poslechl si trochu muziky, prostě idylka. Sice jsem chtěl původně popojít ještě kousek dál, ale takhle hezké místo už jsem dlouho neviděl, tak nač ho opouštět.

trail míle: 887,3 (dnes: 13,8)

Dnes jsem vstával na budíka, abych byl v Silver Pass (10900ft) co nejdřív. Během vaření snídaně a přehrabování se v baťohu jsem si všiml podivného svinčíku z obalu oblíbených oříškových tyček Payday, což upoutalo mou pozornost... a na druhý pohled jsem pochopil, co se stalo. V noci mi nějaký drzý hlodavec vlezl do baťohu (naštěstí byl otevřený, takže nevyhryzal díru i do něj), prokousal se síťkovým vakem ve kterém byla tyčka, no a do tyčky udělal díru jak od dělostřeleckého granátu. Důsledky naštěstí nebyly nijak hrozné - tyčka letěla do odpadků, vak snadno opravím (nebo ho necham tak, protože díra je poměrně malá), no a pro příště uložím jídlo, které se nevejde do bearcanistru, trochu jinak.

Časné ranní vstávání mělo ještě jeden důvod - protože jsem kempoval hned u vody, tak jsem chtěl být pryč dřív, než se probudí komáři - což se nepovedlo:). Šli po mě hned ráno (a to jsem vyrážel na trail už v šest), takže jsem použil trochu chemie a v rychlejším tempu jsem stoupal do sedla. Po cestě jsem minul pár stanů u jednoho z jezírek (které jsem měl včera vybrané jako záložní kempovací místo), u jezera Chief Lake těsně pod průsmykem jsem zahlídl pár dalších hikerů no a akorát když slunko začalo vykukovat přes hřebeny, jsem byl v sedle (dokonce i úplně nahoře byl jeden stan). Sníh byl po cestě nahoru jen v jednom kratičkém úseku a byl pěkně promrzlý, takže pohoda.

Na sváču bylo pořád ještě brzo, takže jsem pokračoval dál - plochým údolíčkem na druhé straně průsmyku (kolem Silver Pass Lake) jsem se dostal ke kaňonu North Fork Mono Creek, serpentýnama jsem se dostal dolů k potoku a podél něj jsem došel až k místu, kde je jednak odbočka k Vermilion Valley Resort a druhak most na druhý břeh potoka (teď už řeky).

No a od mostu začal dnešní labůžo kopec. Snejci jeden za druhým, převýšení 2000ft a do toho sem tam komáři. Cesta hore mi trvala přes dvě hodiny a když už jsem si myslel, že jsem z nejhoršího venku, tak mě začala bolet šlacha pod pravým kolenem tak, až to hezký nebylo. Vzhledem k tomu, že už byl stejně nejvyšší čas na oběd, tak jsem zastavil na rozcestí trailu k Bear Ridge, poobědval jsem, namazal haksnu ibalginovou mastí a pojistil to ještě jedním brufenem a obinadlem. Delší odpočinek mi ale zhatilo počasí. Od dopoledne se honily mraky no a akorát teď se rozhodly, že z nich i něco vypadne. Sice to bylo ve finále jen pár kapek a konec, ale stejně jsem se rozhodl, že radši co nejrychleji popojdu kousek dolů do campsitu k Bear Creek a nebudu riskovat nějakou další přeháňku.

Takže jsem se belhal dolů (noha fakt bolela a chvíli trvalo, než brufen zabral). Naštěstí to bylo opravdu blízko a díky časnému startu jsem celkem ušel i slušných 15mil, takže mě ve finále tolik nevadilo, že jsem pro dnešek zastavil už kolem třetí odpoledne. Postavil jsem stan, trochu se ošplouchl v potoce a zbytek dne relaxoval a šetřil síly na další den. Zítra to bude Selden Pass a doufám, že vyjde koupání v Hot springs u Muir Ranch.

trail míle: 872,2 (dnes: 15,1)

Vstával jsem za úsvitu abych se vyhnul komárům, ale zase si mě ty mrchy vyčíhly hned jak jsem vytáhl paty ze stanu. Sice je přes noc hezky teplo, ale má to i svoje negativa. Noha se po ránu ještě trochu ozývala, ale už byla mnooohem lepší než včera odpol.

Takže jsem s komáří eskortou a napatlanej repelentem vyrazil pomalu vpřed. Proti proudu Bear Creek jsem popošel pár mil až k místu, kde bylo potřeba přebrodit. Zkoušel jsem oblíbenou taktiku - přehopkat po kamenech, ale tentokrát to nevyšlo. Přesně v prostřed řeky jeden až dva šutry chyběly, takže jsem se musel vrátit zpátky na břeh a sundat boty. Kruci. Na druhé straně Bear Creek začalo mírné stoupání, ale nebylo ani nijak prudké, ani dlouhé. A navíc jsem se dostal dál od vody, takže jsem se zbavil i těch mizerných krvesajů.

Přes Rosemarie Meadow jsem postoupil až k jezeru Marie Lake a tady jsem zapomněl na všechny komáry a bolavý nohy. Nevím jestli tohle bylo (zatím) nejzhezčí místo na trailu, ale jsem si docela jistý, že bude někde v Top 3. No a od jezera do Selden Pass to bylo už jen malý kousíček s minimálním převýšením, takže nahoře jsem stál kolem půl desáté. Pohled na druhou stranu průsmyku byl naprosto odlišný, ale skoro stejně okouzlující - kaňon se strmýmy svahy, uprostřed potok, o kus dál další jezero (Heart Lake) a v dálce další špičky Sierry... Selden Pass u mě zabodoval na celé čáře!

Z průsmyku jsem postupoval dolů směrem k Muir Ranch kolem jezer (už zmíněného) Heart Lake a Sallie Keyes Lakes a kousek za nimi, ještě před začatkem klesání, jsem zastavil na oběd. Během přestávky se nebe začalo poněkud mračit a jako včera spadlo i pár kapek - naštěstí ale opravdu jen par kapek a akorát ve chvíli, kdy už jsem se balil k odchodu.

Cesta po serpentýnách dolů do údolí byla celkem rychlá. Než jsem se nadál, byl jsem u odbočky k Muir Trail Ranch a odsud už to bylo kousíček k řece San Joaquin River. Řeka byla... no široká. No chance na někaký spadlý strom, nebo přeskákání po kamenech. Takže zase vyzout boty. Už podruhé za jeden den? Kam ten svět spěje :). Hned u řeky jsem taky potkal dva hikery JMT, kteří řešili stejný problém - najít hot springs. Po chvíli pátrání jsme objevili pěkný plácek na kempení a po další chvíli (a díky tomu že jsme zaslechli vzdálené hlasy a hulákání) jsme objevili i hot springs (Blayney hotsprings). Kousek od malého jezírka s akurátně teplou vodou (38,5°C) je navíc i jezero, které je podehřívané jen trochu, takže voda je příjemně osvěžující a zároveň je jezero dost velké, že se v něm dá plavat. Paráda. U jezera jsme našli rodinku (to byly ty hlasy), která si sem taky vyrazila na koupačku. Neodolal jsem a poprvé za celou cestu jsem si zaplaval (jezera a řeky v High Sierra jsou na mě příliš studená :) v nich se maximálně jen ošplouchnu). Po první studené koupačce jsem si šel nachystat spaní a večeři a když jsem se vrátil k hotsprings, byli už všichni pryč - koupání v teplé vodě jsem měl tudíž bez společenské konverzace.

Ráchal jsem se něco přes půl hodiny a když se mi zdálo, že jsem dostatečně prohřátej a odmočenej, tak jsem se vtátil zpět do stanu. Ve zbytku odpoledne už jsem se jen povaloval a relaxoval.

Zítra bych rád došel co nejblíž pod Muir Pass. Noha už je po dnešku myslím v pohodě, ale stejně to nechci zbytečně přehánět - přeci jen to bude zítra celý den do kopce.

trail míle: 859,5 (dnes: 12,5)

Tradiční vstávání dle mé poslední trail-módy :) v pět a odchod v šest. Netradičně jsem dnes hned ráno musel nohama do studené vody - spal jsem totiž na opačné straně řeky, než je trail. Nu což, aspoň nevyjdu ze cviku.

Po překonání South Fork San Joaquin River jsem postupoval jejím kaňonem proti proudu. Počasí bylo dnes trochu rozverné hned od rána - honily se mraky a jednu chvíli na mě i začalo kapat. Nenechal jsem nic náhodě, natáhl jsem pláštěnku na baťoh a oblékl si vhodný svrchník a přesně v tu chvíli pršet přestalo. Při pohledu vpřed, kde pár mil přede mnou naopak pršelo celkem dost, jsem ale zůstal v pohotovosti a co chvíli sledoval co dělají mraky okolo. Po pár mílích jsem došel k místu, kde se do San Joaquin vlévá Evolution Creek a tady začalo dnešní první výraznější stoupání. Naštěstí poměrně krátké a po cestě nahoru jsem navíc měl krátké rozptýlení - setkání se srnkama. Tentokrát jsem si je i natočil.

Hned jak jsem se dostal nahoru do Evolution Valley, tak jsem musel přebrodit potok - bohužel zde nebylo možné nikde přeskákat. No a pak po mírně nakloněné rovince jsem si to smažil až ke stanici rangera, kde jsem se přeptal na počasí (další tři dny to samé co dnes s možností odpoledních buřin) a hned na to jsem zastavil v příhodném kempu na oběd.
pozn. Co se týče počasí, tak to mi ranger neřekl nic překvapivého - docela jsem to čekal. Co jsem ovšem nečekal bylo, že mi pověděl o požáru v oblasti Baxter Pass a Kearsarge Pass. První jmenovaný prý už je zavřený, druhý je zatím přístupný. Doufám že to vydrží, protože Kearsarge je můj cíl a cesta dolů do města. Jestli ho uzavřou, tak budu asi dost v ř.ti.

Po obědě jsem pokračoval dál, abych se dnes dostal co nejblíž pod Muir Pass. Na konci Evolution Valley jsem nastoupal po serpentýnách k Evolution Lake a pokračoval oblastí pojmenovanou Evolution basin podél jezera Sapphire Lake až k dnešnímu cíli - campsitu na břehu Wanda Lake. V campsitu už byl jeden hiker - Abby z Bishopu, která si vyrazila na krátký okružní výlet. Zabral jsem si volný plácek, nachystal si spaní a večeři a zbytek odpoledne se kochal výhledy na okolní kopce - na večer se totiž mraky vytratily a zasvítilo i sluníčko. A z kempu už je na dohled i samotný průsmyk Muir Pass!
(Pozn. Jeden z kopců se tu jmenuje Mt. Mendel - Menďáku, to jsem nevěděl, že po tobě amíci pojmenovali kopec :)
Během večera ještě dorazili další borci ze směru od Muir Pass. Takže ve finále bylo v kempu docela plno.

trail míle: 840,5 (dnes: 19,0)

Ráno jsem se snažil jak to šlo, abych nebudil spolukempovníky - většina z nich zatím nejevila známky života :). Vyrážel jsem těsně před šestou a byla to dobrá volba - skoro všechny včerejší mraky byly ráno rozpuštěný a v průběhu dne se to ještě zlepšovalo.

Do průsmyku Muir Pass to byl jen kousek, takže nahoře jsem stál před sedmou. V průsmyku jsem narazil na pár hikerů, kteří tam spali - tři pod širákem a dva v chalupě/nouzovém přístřešku (na pár sekund jsem do chaty nakoukl a musím říct, že tam bych asi nespal - vizuálně to vypadalo dobře, ale ten smrádek bych nejspíš nezvládl a to jsou moje kritéria po třech měsících na trailu směšně nízko :). Pokochal jsem se výhledy z průsmyku, udělal pár fotek a vyrazil dolů. Většinu dne jsem pak pokračoval kaňonem Le Conte podél řeky Middle Fork Kings River (od včerejšího rána se nacházím v Kings Canyon National Park). První čast cesty se klikatila skalnatým kaňonem, několikrát jsem překrosil řeku tam a zpět (zatím spíš větší potok), přešel jsem pár zbytečků sněhu až jsem se dostal k prvním stromům. Kolem deváté jsem zastavil na sváču poblíž jednoho bezejmenného jezírka než jsem pokračoval dál do údolí. Oběd mi opět časově vyšel tak, že jsem byl zrovna poblíž rangerské boudy (tentokrát Le Conte Ranger Station). Tak jsem tam zašel, abych se přeptal na případné novinky o požáru u Baxter Pass, ale nikdo nebyl doma. Cedulka ve smyslu: jsem na obchůzce a můžu být pryč několik dní... mi napověděla, že žadné čerstvé zprávy nebudou. Nevadí, nabral jsem vodu u nejbližšího potoka a o kousek dál jsem zastavil na oběd.
Pozn. Málem bych zapomněl - dnes ráno při sestupu z Muir Pass mě opět zklamala treková hůl - tentokrát se ulomil celý spodek s hrotem. Takže je to neopravitelné a bude potřeba vyměnit celý spodní díl. No, teď už na tom tolik nezáleží - do města to je jen pár dní a ta druhá snad ještě chvilku vydrží.

S obědem v žaludku a plný čerstvých sil jsem asi hodinu pokračoval kaňonem dolů k místu, kde se do Middle Fork Kings River vlévá potok Pallisade Creek a jeho údolím jsem pro změnu postupoval nahoru. No a když údolí skončilo, začal dnešní závěrečný očistný stoupáček. Snejci se kupily jeden za druhým, místy měl svah dobře přes 60° a celkové převýšení bylo cca 1600ft. Tento závěrečný labůžo výstup jsem zakončil kolem šesté u Lower Pallisade Lake na prvním vhodném místečku. Žaludek už se nesmlouvavě dožadoval pozornosti a vlastně už to dnes nebylo třeba hrotit. Povedlo se mi dojít dost blízko pod Mather Pass, takže nač se zbytečně trápit dál.

trail míle: 820,5 (dnes: 20,0)

V noci se na horizontu trochu blýskalo. Naštěstí v campsitu u Pallisade lake jen trochu fouklo a to bylo všechno - když jsem vykoukl ze stanu abych se podíval co se děje, dokonce jsem viděl na velké části oblohy nad sebou hvězdy. No a ráno bylo nebe skoro bez mráčku.

Vyrážel jsem tradičně brzo - do průsmyku Mather Pass zbývaly cca 4 míle a něco kolem 1400ft převýšení. Postupně jsem obešel spodní i horní Pallisade Lake, minul několik dalších campsitů (všechny obsazené, v noci tu bylo narváno :), no a po kamenitém trailu a serpentýnách jsem se sunul nahoru. Jen po cestě nahoru jsem minul tři hikery, kteří už šli z Mather Pass dolů a když jsem se dostal nahoru já, tak jsem se tam akorát potkal s dalšíma dvěma. Během cesty nahoru jsem si taky nějak nevšiml, že se přihnaly mraky, takže výhledy byly bez sluníčka.

Když jsem se pokochal, vyrazil jsem po jižní straně dolů do údolí Upper Basin South Fork Kings River. Pár serpentýn a byl jsem na relativně placaté plošině a z ní jsem pokračoval kaňonem dolů podél řeky. Po pár mílích klesání zhruba v úrovni odbočky k Taboose Pass, jsem překrosil řeku na druhý břeh (povedlo se po kamenech a naplaveném dřevu :), ale zase abych moc nemachroval - všechen sníh v povodí už dávno odtál, takže vody bylo málo) no a pak začal dnešní druhý výstup do sedla Pinchot Pass. První kratší úsek stoupání zakončil dnešní dopoledne - dorazil jsem k provizorní rangerské stanici kousek od malého jezera, abych si ověřil informace o požáru a průchodnosti Kearsarge pass no a potom jsem zakempil na oběd pod stromy v nedalekém campsitu.

Pozn. S požárem se to nakonec vyvrbilo následovně: už při sestupu podél Kings River jsem potkal rangerku na obchůzce a ta mi řekla, že ví o požáru víc na jih mezi Shepherd Pass a Whitney Portal a Kearsarge Pass by měl být bez problémů průchozí. Takže jsem to ještě ověřil v další stanici - jistota je jistota - no a závěr zní: cestu dolů do Onion valley mám volnou a první informace z pondělka byla holt zkreslená - nejspíš kvůli nekvalitnímu spojení přes vysílačky. Ani rangeři tu nemají 100% přístup k informacím z okolí.

Oběd jsem dnes zase musel zkrátit na minimum, bo jednak byla docela zima a pak v průběhu pauzy začalo pršet - sice jsem byl schovaný pod stromem ale stejně. Raději jsem vyrazil na zbytek stoupání do průsmyku Pinchot. Nahoře jsem stál kolem druhé hodiny, pokochal se a opět kvůli nic moc počasí jsem raději co nejdřív mazal dolů (déšť nebo nedej bože bouřku bych mahoře nepotřeboval zažít).

Sestup už byl docela monotóní - pořád dolů z kopce :). Po prvním relativně placatém úseku hned pod sedlem trail pokračoval poněkud strměji podél Woods Creek. Vzhledem ke krátké obědové pauze (a tudíž pořád brzkému odpoledni) jsem se rozhodl dojít až do většího kempu u mostu přes Woods Creek, kam jsem dorazil zhruba v šest. Zakempil jsem, začal chystat večeři a prohodil pár slov s okolními hikery (dnes tu bude asi docela plno). V průběhu večera trochu zabouřilo a spadlo pár kapek, ale nic hrozného. Jsem zvědav jak vyjde předpověď - jestli už zítra bude hezky, nebo jestli to bude stejně pod mrakem jako dnes. Buď jak buď, ráno zase vyrazím brzo, abych si poslední průsmyk - Glen Pass prošel co nejdřív.
pozn. Dneska jsem to zase trochu natáhl - krom 20 mil jsem si dal dva průsmyky :). Pokud se zítra něco nepo..re, tak bych měl odpoledne zvládnout dojet do města.

trail míle: 799,8 (dnes: 20,7)

Ráno mě ještě před rozedněním probudil pohyb od jednoho ze sousedů. Já vstával zase po páté, když se začlo rozednívat a vskutku - jeden stan už chyběl. Vyrazil jsem těsně po šesté.

Cesta nahoru údolím potoka probíhala vcelku monotóně. Jediné rozptýlení na cestě byli dva srnci no a pak hiker-ranní ptáče. Docela mě překvapilo, že jsem ho dohnal, když odcházel tak brzo, ale hned se to vysvětlilo. Je zpomalený díky menšímu zranění na noze. Když jsem ho míjel poprosil mě o repelent, tak jsem mu věnoval zbytek svého supr chemického DEET driáku (nechtěl bych být v jeho kůži, rychlost je jedna z možných obran proti moskytům - když jde člověk trochu svižněji, tak se jim blbě přistává).
Postupně jsem minul odbočku k Baxter Pass, Dollar Lake a Arrowhead Lake až jsem se dostal k Rae Lakes. U spodního jezera jsem zastavil na sváču a kochal se vyhlídkou. Po očku jsem taky sledoval mraky, protože už se zase začaly srocovat.

Po sváče jsem obešel dolní jezero, překrosil odtok z horního do dolního jezera a tady mi začal ten pravý výstup do Glen Pass. Opět snejci, často šutrovatý trail a navíc opticky hrozící mraky (naštěstí z nich nic nevypadlo). V sedle jsem stál kolem jedenácté, udělal pár foteček, pokochal se pohledem k jihu na Mt. Whitney (špice byla schovaná hezky v mraku) a pak vyrazil dolů.

Sestup z Glen Pass byl docela prudký, ale zase krátký. Pár serpentýn, pak kousek po úbočí kopce a než jsem se nadál, stál jsem na stejném místě (aspoň přibližně :) jako před měsícem a půl, když jsem od Bubbs creek šel přes Kearsarge Pass do města. Zbytek dne jsem tudíž kopíroval stejnou trasu, ale až na pár míst jsem trail nepoznával. Oproti minule nebylo po sněhu ani památky a hlavně bylo vidět do dálky. Toho jsem využíval a fotil jak to šlo. Na trase do průsmyku jsem udělal krátkou obědovou pauzu a v samotném sedle Kearsarge jsem stál kolem druhé. Oproti minule, kdy nebylo vidět zhola nic a všude kupy sněhu, to byla pořádná změna.

No a zbývalo už jen dojít dolů na parkoviště. Po cestě se nestalo zhola nic - až na to, že jsem potkal rangerku, která chtěla vidět permit... a pak že nekontrolujou... holt jak kteří. Když jsem došel na parkoviště v Onnion Valley tak jsem se nejdřív zbavil odpadků a pak čekal na někoho, kdo by mě vzal do města. Zadařilo se hned napoprvé a nebyl to žádný tuctový stop - vzali mě dva kluci v pickupu a po dlouhé době jsem se zase jednou sbezl na otevřené korbě po horských serpentýnách - paráda :).

Dole v Independence jsem byl před pátou, což mi dalo jistotu, že se do Bishopu doatanu přinejhorším busem v 17.15. Nakonec mě a ještě jednoho týpka svezl trailangel Mike a hodil nás až k hostelu California. To se ukázalo jako velmi výhodné, protože v Bishopu akorát začínalo pršet a autobusová zastavka tu není zrovna blízko od hostelu. Ubytoval jsem se, osprchoval, k večeři jsem si dal pár zbytků z vlastních zásob (protože se mi nechtělo do deště hledat hospodu) no a zbytek večera se poflakoval a dopisoval deník a aktualizoval web.

trail míle: 788,9 (dnes: 10,9+7,6)

Šok? Překvapení? Zklamání? Pro někoho možná, pro jiné ne. Je to tak, jak naznačuje nadpis. Už nějakou chvíli (týden, 14dní?) jsem uvažoval o tom, že jakmile podruhé dorazím do Bishopu a tím uzavřu prvních 1500 mil na trailu PCT (přesněji 1498,7 mil), tak to zabalím. A je to tady. Kdyby se někdo divil proč, tak důvodů je několik:
1) dva hlavní cíle cesty jsou splněny - přejít High Sierru a užít si parádní dovolenou. Cítím, že od teď dál už by to pro mě byla víc práce než zábava a nechci si kazit úžasný závěrečný zážitek posledních pár dnů (týdnů) tím, že to přebiju něčím nudnějším (lesy severní Kalifornie na mě až takový dojem neudělaly...)
2) vyrazit na dálkový trail byl z mé strany tak trochu skok do neznáma. Předtím jsem ušel v kuse (za týden) nanejvýš tak 150km - a to mám pocit, že to ještě trochu nadhodnocuju :), takže ujitých 1500 mil (2400 km) za dobu něco přes tři měsíce beru jednoznačně jako úspěch.
3) shit happens. I když jsem si na PCT rezervoval 6měsíců, tak se kvůli vnějším vlivům potřebuju vrátit aspoň o měsíc dřív a za 5měsíců celou pacifickou hřebenovku prostě nedám (viz bod 1) - jsem na dovolené a nehodlám se nikam hnát). S vědomím, že celý trail tak jako tak nedokončím, jdu už minimalně poslední měsíc a nijak zvlášť jsem tudíž nespěchal. Motivace ujít dalších x-set mil jen tak, mi prostě chybí...
4) nějaká únava už se přeci jen nastřádala a i s ohledem na důvody výše si říkám, že mi to prostě stačilo.

Takže hotovo dvacet. Včerejšek (13.7.) jsem strávil z časti odpočinkem, z časti úklidem hikerského svinčíku a z části plánováním cesty zpět (přebukování zpáteční letenky, naplánování nejvhodnějšího spoje z Bishopu do Seattlu - přeci jen jsem na začátku počítal s tím, že dojdu do Washingtonu po svých :). Dnešek a zítřek (14. a 15. 7.) už je tudíž v zásadě flákací den a v pondělí ráno se vydávám na cestu z5 domů.

Takže závěrem nezbývá než zopakovat: Tádydádydáááá, to je konec :).

celkem mil: 1498,7