Nad ránem Já, Máca a Thomas (skupina STISK) míříme na žluťáky na Florenc. Odjezd se koná v 7:00 a příjezd do Berlína je ve 12:45. Na Berlínským autobusáku dáváme do skříňkový úschovny za 4? báglíky a vyrážíme do města. Cestou si kupujeme skupinový lístek do 5-ti osob za cca 15?. Hned nato nasedáme do S-bahnu a jedeme směr centrum. Vystupujeme na zastávce u ZOO a procházíme místní monstrózní park. Ten končí u Braniborské brány, kde také vycházíme a skrz náměstí narvané turistama jdeme k Památníku obětem holokaustu. Poté se nejbližším S-bahnem přiblížujeme k Berlínské zdi. Je krásně pomalovaná a pěkně dlouhá (největší z pozůstatků BZ dlouhý asi jeden kilák ? pozn. Thomas), proto na jejím konci usedáme na zahrádku kvůli doplnění p(al)iva. Zbytek času trávíme vykempený na trávě kousek od zahrádky na břehu.

Když nás začíná kolem pátý tlačit čas, vracíme se na busák pro bágly a vyrážíme směr Schönefeld. Kolem osmý se shledáváme se skupinou KOKS ve složení Zuzka, Hofi, Kamil a Kuba v letištní hale. Skupina KOKS se dostala do Berlína po vlastní ose, vlastně dvou osách Borůvky, která je momentálně Kubovým přibližovadlem. Přebalujeme věci a jdeme se odbavit, kde se dozvídáme, že letadlo má opět sekeru, což nás vůbec nenadchne, protože se to stává na našich cestách stereotypem. U kontroly si vyhmátli Kamila a musí jim ukázat, že půlkilová vepřovka není bomba (holt Kamil vypadá jak rozenej Talibanec a jeho krosna nápadně připomíná Bumbágl ? pozn. Thomas). Jak je zvykem, je uprostřed všech věcí, ale vše je nakonec OK. V prostoru gejtů si leháme (máme 4 hodinky čas), někteří vytuhnou a stáváme se pobavením okolojdoucích. Let až na drsnější turbulence po startu probíhá v poho.

Legenda:
skupina STISK - Spolehlivá Thomasova Informační Služba z Kocourkova
skupina KOKS - Kubova Organizovaná Kavaleristická Skupina

Po přistání na letišti v Keflavíku a vyzvednutí věcí si nás u východu z letiště vyhlídl tágař, když jsme byli u okna informací s flybusem. Nakonec nás za 2000 Ikr/os odváží ke kempu v Reykjavíku v části Laugardalur. Vzhledem k tomu, že je 4:30 a že prší, je zbytečný stavět bydlení. Po velmi brzké snídani jdeme do města pěchobusem po jejich hlavní obchodní třídě (prakticky i jediný) Lagavegur. Po přejítí místního uzlu MHD (nádražíčka) Hlemmur jdeme po chvilce vlevo do kopce až ke kostelu Hallgrímskirkja (znám také jako raketa ? viz foto).

Po chvilce zevlení se vydáváme dolů ulicí Skólavördustigur k teplému vřídlu, radnici a hlavně vyměnit prachy do banky Landsbanki. Odtud jdeme kolem jezera na autobusový terminál, kde zjišťujeme, že přístav Torlákshöfn, odkud jezdí trajekty na Vestmannaeyjerské ostrovy byl přemístěn do Landeyjarhöfnu kousek od Bakki. Zároveň, ale posunuli čas odjezdu busů do přístavu z 10:30 na 9:30, což jsme o chvíli propásli. Po diskuzi kupujeme passport na Ring Road za 33000 Ikr/os (toho času cca 5300 Kč) a vyrážíme vybavený informacema a mapičkama na místní bazén hned vedle kempu v Lagardaluru. Kamil s Kubou valí pěšky a zbytek nasedá do busu a za 250 Ikr/os se veze až k bazénu. Studenti skoro nikde nejsou vedený v ceníku, tak platíme za dospěláka 360 Ikr/os a vítá nás naprosto luxusní termální bázo, který - světe div se - není narvaný k prasknutí. Plavečák, dětskej koupák, tobogán, termální válení, 4 bazénový hrnce odstupňované dle teploty, jeden teplý slaný bazének, pára a vnitřní bazén. Před vstupem do areálu je zvykem se umývat mýdlem, kterého je všude dostatek.

Po úplném rozstřelení, jdeme na busák, odkud nám to v 17:00 jede do Selfossu. Stejně jako všude, kromě velkých měst, je nádraží v Selfossu součástí benzínky s obchodem. Z ní docházíme po chvilce do kempu. Platíme v boudě kempovný 900 Ikr/os a k večeru začíná chcandit. A proprší celou noc.

Ráno se vydáváme na stopa směrem na Geysir a začíná chcát. Možná je to důvod, proč stopování vázne, i když po silnici jezdí velký množství aut. Dělíme se na dvě skupiny po 3 a 4 a jedna řidička vzápětí popováží 4 lidi několik kiláků blíž k cíli. Já, Hofi a Thomas zůstáváme a po nějáký době nám zastavuje rodilý Islanďan z Höfnu. Ten nás mimojiné veze na vyhlídku a k jednomu kráteru, kde si dává pivo z plechovky (po cestě vidíme zbytek skupiny stopovat u silnice). Poté nás bere na čumendu ke svému summer housu a my se cestou dozvídáme, že je u nich běžný pít před řízením, ale maximálně dvě piva (Viking, výborný pivo, 5,6?). S plechovkou v rozkroku nás veze ještě do lomu a pak nás vysazuje u benzínky.

Po další hodině chůze nás konečně nabírá další dobrák, opět Islanďan, ale tentokrát z Reykjavíku. V kufru má vycpanýho ledního medvěda tvrdýho jak prkno. Veze nás až ke Geysiru, kde nás ostatní už hodinu vyhlížejí. Zbytek dorazil ke Geysiru po dvojicích. Postupně jsme se přes všemožný bublátka, jezírka, Stokkur, Geysir (ten fachá jednou za bůhví kdy (naposled při jakémsi zemětřesení, takže jako nic moc ? pozn.Thomas)) a suvenýry propracovali k cestě na Gullfoss. Opět je čas pro stopování po 3 a 4 lidech. Ve 4 lidech stopujeme jako první a zastavuje nám Toyota Yaris, kam se doopravdy vlezeme dozadu všichni. Němce a spolujezdcovi se povedlo narvat všechny jejich věci do kufírku.

Po nějaké době na parkoviště u Gullfossu přijíždí i zbytek a jdeme na prohlídku vodopádu. Je to schodový vodopád s ohromným množstvím vody. Prostě žůžo. V místní kavárně zjišťujeme, že tam maká 5 Čechů. Na zpáteční cestu se nikoho stopnout nedaří, proto všichni jedeme busem až do Selfossu. Nestíháme zavíračku v krámu a proto se vracíme přímo do kempu. Po večeři jdeme plánovat do místní jídelny (kuchyně) další cestu. Spánek nám zpestřil ještě ohňostroj, kterým místní slavili svátek (pořádaný festival probíhá na Vestmannaeyjerských ostrovech).

Po další noci v kempu, tentokrát nezaplacené jdeme k benzínce na bus v 9:00 do Landmannalaugaru. Čekání nám zpříjemnili místní motorkáři ze 2 gangů, když projeli kolem. Cesta je svižná (aby ne za 5800 Ikr/os) a pěkně nám k tomu šajní. Po sjezdu na terénní cestu se kazí krom cesty i počasí. Během zastávky v pustině nedaleko Hekly začíná pršet. Chata Landmannalaugar je schovaná mezi Duhovými horami a vede k ní celkem drsná cesta přes pár brodů a kolem jezera. V době našeho příjezdu pěkně cedí, takže po zaplacení kempovnýho nám jde stavění stanů pěkně od ruky.

Za ustávajícího deště se vydáváme na prohlídku místních sociálek (taktéž i sušárny) a potom nahoru na horu Bláhnjúkur. Jdeme dlouho šedozeleným pískovým hnusem (čas ukázal, že to byl moc hezký písek ? pozn. Thomas) až na vrchol, kde na vyhlídce děláme fotomodely :). Potom jdeme dolů a pak doleva alternativní cestou kolem sirných výdechů a dále po hřebínku kolem hustě zelenýho mechovýho paloučku až dolů k řece. Od řeky si to mažeme k největšímu výfuku smradu v širém okolí, kde si Kuba udělal novou sirnou vrstvu na botě. Při cestě do kempu nám dochází síla a původního plánu, navštívit vedlejší údolí se drží jen Kamil s Kubou. My ostatní jdem do kempu a já s Mácou kupujeme v místní autobus prodejně chleby (normální vekáč za 500 Ikr a tradiční nesladkou chlebovou placku za 300 Ikr).

Po marném čekání jdeme do místního jezírkovýho pařeniště s plavkovým úborem. Je to nádhera a kluci se k nám přidávají po chvíli. Vzápětí, ale přichází i naši národní příslušníci (TT - Touareg team, AT - Adventura team), kteří idylku tak trochu kazí. Po véče uleháme úplně prohřátí.

Po ranním kosiginu a snídani se oblékáme do zkrácených verzí oblečení a pádíme do lávového pole po červené (vyrážíme na trek :) ? pozn. Thomas). Cesta vede kolem onoho největšího výfuku smradu a dál kolem vrcholu přes planiny a pustiny. V jendom místě opět narážíme na různé výdechy, které berou doslova dech svým smradem. Cesta k chatě Hrafntinnusker vede přes hřeben na horizontu a sněhové pole za ním. Za hřebenem je pomník z roku 2004, kdy ve sněhový vánici na konci června!! umrzl týpek.

K chatě scházíme shora a od správkyně zjišťuju, že ledové jeskyně se zhroutily, takže máme po fakultativním výletu. Ale pozor, jako zajímavost na treku se zjevuje trojice hustodémonů (viz sekce zajímavosti). Jeden má v báglu zapíchnutou takovou hustodémonskou dutou tyč pro záhadné a neznámé použití. Svačíme, balíme a frčíme přes dálavu pryč směrem na jezero Álftavatn. Přejít planinopustinu se zdá jako jednoduchý úkol, který se mění v peklo při téměř nekonečném přecházení přes údolíčka a hřebínky. Za planinou je oblast s výdechama a údolíčka jsou ještě hlubší, takže jsou to už pořádný zářezy. Frustrace se může dostavit při jednom z posledních výlezů na hřeben, kdy se každý musí poprat se sirným lepivým jílem.

Odměnou za tyhle útrapy se nám stává výhled do údolí ?Frodo Pytlíka? s jezerem Álftavatn, při kterém nám mraky začaly stoupat (nebo jsme my klesali?? ? pozn. Thomas) a sluníčko skrz ně svítit. Jeden z nejhezčích momentů na Islandu, kdy nic delší dobu nevidíte kvůli mlze a mraku a pak tohle. V dálce je vidět u jezera chata, ale zůstáváme kempit na plošině před posledním sestupem a kocháme se pohledem na hustodémony a jiné lidi brodící se řekou. Usínáme hodně rozbití s teplým jídlem v žaludku a s myšlenkou zvládnutí 2-denního úseku treku během jediného dne.

Ráno vstáváme a zjišťujeme, že nějaký lidi už cestujou od chaty směrem k nám, tak pakujeme a snídáme (vidíme je dalekohledem, takže žádný extra super spěch - pozn. Thomas). Díky rozhledu také volíme jiný brod než ostatní a jdeme po kamenech výš proti proudu, takže suchou nohou se dostáváme až k chatě. Trek kolem jezera zavrhujeme kvůli možnosti brodění po pás v ledový vodě a jdeme klasicky s ostatníma. Za další chatou (po pár kilácích) u brodu vstupujeme do pustiny (popílková poušť). Hustodémoni se s námi neustále míjí a posléze scházejí z vyznačené cesty a míří nazdařbůh pryč. Za takovým průsmykem je další dlouhá a široká poušť. Na ní se opět shledáváme s hustodémonama. To už kolem nás krutě fučí, proto je sváča pěkně větrná.

Chata Botnar je schovaná dole v údolíčku za kopcem a místní správcová nás vítá s úsměvem. Je docela ukecaná a prosí nás, abychom si svůj ?shit paper? odnesli po upotřebení s sebou (jedna z jejích povinností je procházet trasu treku a jakýkoliv nalezený ?shit paper? sebrat? no sorry holka, kdybych to věděl dřív? :) pozn. Thomas) . Po dalším pohledu nazná, že cestu do Tórsmörku už nedáme a navrch připomíná, že kempení mimo určený místa je zakázané. Proto volíme přespání v kempu dole u potůčku.

Taky povídá o posledním úseku mezi sopkama z Tórsmörku do Skógaru a prý je to cca 26 km, což se s těžkýma báglama dá zvládnout za cca 11 hodin. Pěkná makačka. Docela hlásí a pak povídá, že Čechy má hrozně ráda, protože přicházejí dobře vybavení, narozdíl od ostatních. Třeba Frantíci jsou podle ní rozdělení na dvě skupiny, na super (někdy až přehnaně vybavený) a na tzv. ?beach campers?. Při večeři se nám popílek lepí a dostává úplně všude. Nálada je silně protipopílková. Já s Mácou po večeři zůstávám u stanů a zbytek jde obdivovat kaňon s vyhlídkou. (Kaňon je úchvatný místo ? baj voko 100 150m hluboký, řekou vymletý zářez, táhnoucí se mnoho kilometrů rovinatou krajinou ? pozn. Thomas ). Uleháme opět s popílkem, který se dostal snad všude.

Ráno je chladnější, ale není to hrozný. Akorát se budíme zase s popílkem všude kolem nás a po snídani vidíme první běžce vyrážející do Tórsmörku. Vycházíme a jdeme opět stereotypní pustinou s menším rozptýlením krásným kaňonem. Přes kaňon vede mostek a k němu šplhounský úseky opatřený lanama. U mostu je rovněž schovaná keška (to je pro zapálence). Cesta tak nějak plyne celou dobu s výhledem na Eyafjallajökull (čti Ejafjatlajekytl) až jsme kus před cílem narazili na dlouhý brod s ne zrovna teplou vodou.

Po zdolání řeky cákající po kolínka a usušení vyrážíme do lesíka. Na odbočce na chatu už jsme docela out of order. Sluníčko je nemilosrdný. Chata Skagfjördsskáli je vidět už shora a vede k ní cestička po schodkách a lávkách. Hledáme místní krám a ejhle, správcová má hodně práce s příchozíma frantíkama, portugalcema, atd. a nechce otevřít dřív než v 18:00. Čekáme proto cca hodinu a půl a náhle se zjevují krutopřísní hustodémoni se svojí sondážní trubicí. Největší terno je, že ani jeden ze tří nepoužívá bederák a jeden dokonce má pás od báglu zapřáhlej za čelo. Rovněž si krátíme čas pozorováním neúspěšných přejezdů řeky pomocí místních monsterkár. Jedný větší se to povedlo. Ke konci brodu, kdy se převalila voda přes střechu a posléze sahala až po čelní stěrače (podle našeho měření cca 1,5m), to ale bylo hustý.

Když obchod otevírá, nakupujeme chleba jako první. Ceny jsou snad vyšší než zdejší hory. 500 Ikr za pár plátků chleba atd.. Napouštíme vodu a vyrážíme směr chata Básar. Přes řeku jsou mobilní mosty na kolech, takže jde přejít suchou nohou. Nicméně po chvíli nalevo objevujeme místo vedené jako kempoviště, kam není moc vidět (samozřejmě nikdo o tom neví). Pravděpodobně je to součástí chaty, kde se platí stejně jako všude 1000 Ikr/os. Jíme jen s občasnými výbuchy smíchu a hned potom se jde na kutě.

(Z Landmannalaugaru do Tórsmörku se údajně běhá extrémní maratón ? čili to co jsme šli tři dny. Tak úplně nechápu, že by se někdo na něco podobnýho dobrovolně přihlásil? ale už se stali i divnější věci :) pozn. Thomas )

Ráno prvně pakujeme a pak až snídáme. Počasí nevypadá moc růžově, mraky se drží hodně nízko. Přes řeku se dostáváme k chatě Básar, kde nabíráme vodu a koukáme na mapu tras. Vyrážíme sedlu v ústrety po modrý (aspoň ze začátku). Cesta stoupá víceméně po třech větších strmějších stoupání až do sedla (lze vyčíst i z mapičky). Jelikož mraky se úplně nerozplynuly, máme rozhled nejvýš z druhého hřebene. Po odpočinku vyrážíme do mraku, ale poslední stoupání si užívají jen nožičky, protože nemáme rozhled. Z důvodu jarního ubliknutí sopky je stará trasa treku přerušená a vede výš kolem místa výronu.

Stejně jako u výronu jde i na staré trase po pár metrech narazit na lávový proud (ještě nás pěkně hřál). U výronu je ale peklo z lávy větší, teplo přímo sálá odevšad a lze tam na zemi usušit i triko. Jelikož není moc vidět, na vyhlídku nahoru nelezeme a obcházíme lávový proud po nové trase. Jdeme po černém poli s podivnými prohlubněmi, vypadá to jako plato na vajíčka. Pod nánosem popílku se ukrývá ledovec. Že jsme v sedle, poznáváme podle cedulky ukazující cestu na chatu Fimmvörduháls.

Procházíme další dvě údolíčka plný ledovce posypanýho popílkem, který je lemovaný stopama aut směřujících k Fimmvörduháls. Chvíli nám trvá, než docházíme k nouzové záchranné chatě Baldvinsskáli (uvnitř by nespali ani bezdomovci). Zde končí cesta pro auta ze Skógaru. Při sváče přichází čtveřice Čechů a nenesou pozitiva ohledně počasí ve Skógaru. Od rána prý mají pláštěnky. Jelikož nemáme vody nazbyt, musíme pokračovat po cestě do Skógaru a doufáme, že nějaký přítok Skógy bude čistý. Mraky nás pronásledují a po přejítí mostu přes Skógu se stejně jen tak kochat nemůžeme a navíc nenacházíme žádný nekontaminovaný zdroj vody. Nakonec docházíme až pod úroveň mraků a v dálce už vidíme moře, u kterého leží Skógar a kam taky míříme vzhledem k nedostatku vody.

Cesta vede na hranu vodopádu Skógafoss a z této vyhlídky po ocelových schodech až dolu do kempu. Cedule v kempu a hodinky jen potvrdili slova správkyně Botnaru, cesta 25,7 km a doba kolem 11 hodin chůze. Při stavění stanu nás hned přichází skásnout správcová. Zjišťujeme, že voda je tu smradlavá jako záprdky, prostě idylka, když piju. I přesto jsme rádi, že si můžeme sundat pohory, nazout sandály a zapít cestu doneseným alkoholem. 80 km za 4 dny s těžkým báglem zanechává následky a úplně rozbití z náročného dne uleháme.

Ráno vstáváme a jdeme na prohlídku místního muzea. Přesně tady lze uplatnit studentské bytí a vstup je o něco levnější. V jedné budově jsou expozice historie celé oblasti a ve druhé je historie transportu, záchranářství, energetiky atd.. Venku jsou tradiční (tj. původní) budovy jako kostel, škola a minidomky k prohlédnutí. V domě s expozicemi historie oblasti se Kuba přifařil k nějaké skupině s výkladem a všiml si toho její průvodce, věkem stařík. Po prohlídce za ním zašel a dali se do řeči, chvíli na to už Jákoba vláčel po baráku za ruku. Dozvěděli jsme se, že to je zakladatel muzea a docela sympaťák, navíc nám všem donesl pohled na památku.

Po prohlídce jdeme balit s tím, že se postupně vydáme na stopa (ve složení 2, 2 a 3) na trajekt z Landeyjarhöfnu kousek od Bakki. Bereme to přes infocentrum, kde posíláme pohledy a zjišťujeme, že bus jede v 16:05 od kempu, který je hraniční alternativou. Po cestě na stopa na Ring Road začíná pršet, ale v půl čtvrtý už odjíždíme v narvaným autě jako poslední od kempu. Ženská co nás vzala, nás vysazuje na odbočce k Bakki, akorát na tu správnou musíme kus dojít. Sedáme za odbočkou a čekáme na dobráka v autě. Po nějaké půl hodině zastavuje ohromný jeep a z něj vykukuje starší ženská s otázkou: ?Do you want to lift??. Vezou nás až do přístavu, taky jedou na ostrovy. V hale trajektu nahoře sušíme skoro všechny věci od stanu, takže super. Trajekt nás nakládá půl hodiny před odplutím a dáváme bagáž do úschovny.

S prvním kafem trajekt vyráží na ostrovy a po cestě míjíme menší ostrůvky. Přístav je uprostřed skal a po vystoupení z něj cítíme všude ryby. Jdeme rovnou do kempu kolem bazénu kvůli ověření otvíračky (v 9:00) se zastávkou na Hot Doga při první přiležitosti. V kempu nás přívítá slušnej vichr, ale bez deště, a několik Čechů na cestě (je tam zájezd). Rozhlížíme se a je to tam jak po výbuchu bomby, fesťák musel být hustej, navíc vítr krásně cloumá určitými druhy stanů a dělá z nich roztodivné hrbolky. Stavíme náš stan, ale nakonec ho otáčíme stejně jako Zuzka s Hofim vchodem proti větru, protože opačně nám lehaly i ocelové tyčky. Přijíždí výběrčí a dozvídáme se, že oni vlastní oba kempy a je úplně jedno co kde využíváme. Ještě se nám snaží otevřít kuchyňku, která je nejspíš od fesťáku zavřená, a nakonec vylamují zámek. Čecháčci ji ihned zaplní, protože jim ulítlo pár stanů, když se jim zlomily tyčky z plastu a oni se ho snažili zabalit. Radši jdeme spát a začíná mžít.

(Festival, který proběhl na ostrově týden před našim příjezdem, musel bejt dost velká divočina. Všude totiž byly poházený vajgly, místy i nějakej ten střep a Kamil dokonce našel trsátko. A jako zlatý hřeb Zuzka našla kompletní kolíčky od stanu ? někdo prostě zbalil stan a kolíčky se neobtěžoval vytáhnout ze země. Doplnili jsme zásoby :-) pozn. Thomas)

V noci jsme neuletěli a ráno nechcalo. Na ráno jsme se domluvili na bazén, já se samozřejmě vracel, protože jsem zapomněl na plavky. Proběhl jsem tam a všechny jsem našel v luxusním bazénu. Povrch ve všech bazénkách venku byl z gumy a venkovní povrch je z nastříkané gumy podobně jako na atletických oválech. Po vyválení se v teplých vodách a pozorování místní omladiny se rovněž vydáváme na skluzavky, speciálně na krátkou ukončenou nataženou plachtou, na které jsme se podobně jako oni pokoušeli stoupnout. Zabralo to hodně času, než se to povedlo a pak už jsme odcházeli přes vnitřní bázo s prknem do krámu.

V krámu Kronan nakupujeme a pivo přibíráme hned vedle ve Vinbudínu. V kempu obědváme a za začínajícího deště vyrážíme kolem golfovýho hřiště po útesu na jih ostrova kouknout na papuchalky. Jdeme za neustávajícího deště kolem sušárny ryb a pak do kopce (sušárna ryb smrdí jak sto čertů, deset Krakenů, nebo jedna bezďácká igelitka ? pozn. Thomas) . Míříme na první vyhlídku a na té je pozorovací bouda, ze které skutečně papuchalky vidíme, ale jen dalekohledem. Počasí se začíná kazit víc, než to jde, tak na vrchol ani nepokračujem a otáčíme to. Nejsme sami, otáčí to i lidi s autama. Míříme do kempu na jídlo a usušit pár kusů oblečení do sušící mašinky. Tentokrát zabíráme kuchyňku my a večeříme tam. Hofi zkouší dělat nějaký časový rámec, abychom stihli druhý trek a ještě se v klidu dostali na letiště. Jdeme spát za deště.

Vzhledem k tomu, že ráno nám počasí přeje snad nejmíň, jak to jen jde, nespěcháme s odchodem z kempu. Mohutné poryvy větru způsobující vodorovný déšť provází naši snídani i balení. Zuzka s Hofim zabalili jako první a vydávají se po nezdaru s papuchalkama na místní lávové pole do míst místních Pompejí. Zbytek z nás je pomalejší a balení stanu v tomhle svinstvu téměř nejde. Musíme skládat stan v prostorech záchodů a kuchyňky. Kubovi se ještě nakonec povedlo nešikovně zlomit tyčku od stanu, kterou se jim naštěstí daří zprovoznit pro další použití. Vyrážíme do města na trajekt a vítr ve městě už není tak hrozný. Náladu nám zvedá další porce Hot Dogů. Hofi se Zuzkou se k nám připojují na trajektu a směle putujeme zpět trajektem na Island.

Já, Máca a Thomas čekáme na bus za 500 Ikr/os, který by nás zavezl do Hvolsvölluru, a zbytek jde na stopa. Na stopa bere snad každý a ještě do toho chčije. Bus, který pro nás měl přijet má poruchu, tak čekáme na jiný, který nás do vytouženého cíle veze zadarmo. Na benzínce se potkáváme s Kamilem a Kubou a Zuzku s Hofim nabíráme do busu v Seljalandsfossu, kde je nádherný vodopád. Frčíme dál na jih do Víku, kde se nedá v kempu platit kartou (snad první místo). Další blbá věc, že v kempu jsou dva busy Čechů, kteří neumí ani otevřít hubu, když je člověk pozdraví česky. Je to kemp v blízkosti benzínky a vedle ní je i výrobna svetrů, do které se ihned po stavbě stanů vydáváme. Sice už je po zavíračce, ale pouští nás tam a Máca si kupuje bundičku, Zuzka zasejc windstoperovej svetr, stejně tak i Kuba. Po tom jdeme v kempu vařit a spát.

Brzo ráno vstáváme, protože jsme zvědavý na papuchalky na místních útesech. Pláž je černá, písková a krásná a ještě nám krásně svítí slunce. Zjišťujeme, že z pláže se na útesy dostat nelze, tak lezeme po místní komunikaci hore na kopec. Jeho jediní obyvatelé jsou ovce a ptáci. Papuchalky opět vidíme jen na hladině u kamenných jehel vyčuhujících dole z moře, takže nic moc. Kuba se rozběhl k majáku v dálce (pravděpodobně nejjižnější místo) a u něj zahlídl papuchalky dost zblízka. Při cestě nazpět nakupujeme a jdeme balit.

Bus od benzínky nás veze směr Höfn a po cestě staví prvně u Skaftafellu, kde vystupuje podstatná část osazenstva a po přestávce frčíme dál. Další zastávka, tentokrát 50 minut, je plánovaná u Jökulsárlónu. Hned po vystoupení z busu víme, že bylo dobře si vzít něco na sebe vzhledem k blízkosti ledovce (splaz je takřka na dosah). Je to snad nejúžasnější laguna plná ker, co lze spatřit. Po prohlídce pádíme ještě na pobřeží, kde jsou vyplavené kry, a pak zpět do busu a jede se dál.

V Höfnu jdeme nejdřív na bazén, který je rovněž termální, a po něm se chystáme na jídlo do přilehlé hospody-srubu. Poprvé tam je narváno, tak zkoušíme jiné podniky ve městě, ale s nepořízenou se nakonec vracíme stejnou trasou a máme štěstí ? už je volno. Večeře je výborná a nevadí, že není vydatná jako u babičky. V menu snad nelze vybrat špatně. Po véče jdeme koupit béňo do vařiče na benzínku a zbytek zkouší proklouznout do kempu zadarmo. Když doráží do kempu i náš stan, objevuje se tam i auto a z něj vystupují dva lidi. První otázka je, co to tu děláme a hned druhá otázka je, proč jsme nezaplatili. Vyvázli jsme bez pokuty a celkem v klidu jsme se vykecali. Mají to hustě hlídaný. A my uleháme obklopení rosou.

(Béňo do vařiče jsme nakupovali docela divokým způsobem. Nejdřív jsem vydindal od pumpaře takovej papírovej kornout a s jeho pomocí jsme potom přímo z čerpacího stojanu ?natankovali? litřík Naturalu 95 do PETky :-). Nějaká ženská nás při téhle akci pozorovala a opakovala slovo ?crazy?, tak nevím co tím jako myslela :-). Jo a litr Naturalu u nich stojí (stál tou dobou) 196Ikr ? čili to co u nás. pozn. Thomas))

Další bus nám jede hned ráno a s ním přijel takovej mladej potetovanej Steve. Jedeme s ním až na konečnou do Egilsstadiru. Při jízdě jako vždy pospáváme a rozptýlením je, že i asfalt na Ring Road se v některých částech mění v šotolinu. Egilsstadir leží pravděpodobně u ohromného jezera vytvořeného přehrazením řeky. Čekáme tam v prostorách informačního centra na přípoj, který jede opět ze stejného místa.

Jedeme s ním na křižovatku s cestou do Ásbyrgi, kde se opět dělím stylem 2,2,3 a stopujeme. Je to 56 km a skoro nic tím směrem nechce jet a když ano, tak je auto plný. Je to pech. Thomase berou skoro hned a se zastávkou u Dettifossu ho vezou až do cíle. Já s Mácou stopujeme skoro po třech hodinách v mrazivém větru a dešti karavan a jedeme stejně jako Thomas. Zuzku s Hofim potkáváme u vodopádu, když odjíždíme a kluci pořád nikde. K dešti se tam přidává i vlhkost z tohoto nejvodnatějšího monstra Evropy, takže krásná sprcha. Thomase potkáváme v Ásbyrgi na benzínce, kde si dáváme čokoládu a čokoládový dort (luxusní s kuličkama). Od dvou holek z karavanu se dozvídáme, že zbytek nás čeká v kempu. Prostě hustý zpravodajství se servisem. Setkáváme se s nima a večeříme v prostorách místních sociálek. Mají tam dokonce i sušící skříně, ale jak tu bývá zvykem, jsou přeplněný. Dozvídáme se, že kluky nabral někdo jen k vodopádu a vzápětí jim zastavil jeden Ital zrovna ve chvíli, když se chtěli najíst, tak s ním jeli až do Ásbyrgi. Nevadí a s plným pupkem jdeme do hajan, vyřízení z dnešního stopování.

Ráno snídáme, a když už jsme skoro zabalení, přijíždí holčina na kole s kasírkou (kemp se platí v infocentru a to má otevřeno jen do 19:00). Škoda, bylo to jen o fous. Přes krásný infocentrum valíme kolem benzínky doprava na trasu treku do Dettifossu. Jdeme směrem na Vesturdalur po horní hraně skalní stěny až dozadu na vyhlídku nad průzračným jezírkem. Cesta vede skrz menší stromky a borůvkový orgie, které rozpoutá naše ?borůvková liga?. Tam se kocháme a vyrážíme dál do kraje a vracíme se k řece Jökulsá. Cestou míjíme nádhernou oblast s čedičovýma varhanama, které stojí za to omrknout. Vzhledem k našemu zevlení po ránu přicházíme k Vesturdaluru docela pozdě a navíc už zase chčije. Kamil usedá s pončem na bágl s větou: ?Budu čekat na sluníčko?. Dohadujeme se na další cestě.

Jdeme dál přes parkoviště opět k řece a potom na Dettifoss. Jedno krásně ledové překvapení se nachází za jedním sestupem. Musíme totiž přebrodit ledovou (tak ledovou jsem nikdy neviděl a necítil) říčku s pískem na dně. Miliony ledových jehliček se nám zapíchávají až skoro po kolena. Po tomto osvěženíčku vyrážíme dál na cestu. Do stáletrvajícího mrholení se přidává i větřík. Cca 5-6 km před cílem už toho máme dost a i přes zákaz nacházíme takové krasné písčité propadlé mýtinky (kde je jen pár kamenů) na postavení stanů. Stavíme je na mýtině v závětří, protože větřík se mění v pořádnej ledovej fičák. Záchod se může stát utrpením. Vaříme místní pochutiny a můžeme říct, že islandské instanty jsou úplně někde jinde než ty naše odfláklý. Jdeme spát utahaný jako koťata.

Ráno vstáváme a po studené snídani balíme, protože zdroj vody je jen v kempech. Jdeme tak, abychom stihli bus od Dettifossu ke Krafle. Pohodovým tempem cesta pomalu plyne podél řeky Jökulsá s jedním těžším úsekem v podobě lezení s lanem a průchodu přes balvany. U nejvodnatějšího vodopádu jménem Dettifoss na nás čeká vodní clona a spousta turistů. Celkem se nám u vodopádu vyčasilo, takže prohlídka stála za to. Navíc cca 1,5 km dál je další vodopád Selfoss, který vypadá jako záclona. Kus od řeky je parkoviště, kde na lavici usedáme a jde se obědvat. Vodu lze nabrat z čůrku na záchodcích, ale musí se převařit. Podstatně lepší zdroj vody je na místě, kde se dá kempit. Je to asi 200 m za záchodkama. Správci tam vozí vodu ve dvou kanystrech.

Při nástupu do busu nás kasíruje starej chlápek, kterej jede s busem jak s formulkou. Jede se skoro celou dobu po nový cestě, takže nám to pěkně utíká. Na Krafle je pěkný vichr, který nám zpestřuje procházku kolem kráteru Víti. Je to aktivní oblast, takže geotermální využití je více než očividné. Potrubí je tu rozvedené všude. Po okruhu jdeme kolem napíchnutého vrtu do sopky na druhé parkoviště, kde začíná trek na Reykjahlíd. Cesta vede skrz ohromné lávové pole až ke kopcům v dálce a napravo se dá fakultativně odbočit na okruh, ale tam nejdeme kvůli času a hlavně špatnému počasí. Pod kopcema už jsme rozbití jak cikanský hračky, ale pole máme za sebou. Cestu do cíle provází pohled na jezero Mývatn a sem tam nějaké ty ovce. Jdeme po cestě a vycházíme u bazénu, kde máme meeting point. Odtud vyrážíme po silnici přímo k jezeru. Kempík je až za cestou u jezera.

V krámu po cestě ještě nakupujeme pár věcí a hurá stavět stan. V kempu byly dvě český recepční, ale ty říkaly, že tam kočí, takže žádný slevy v cashi už nebudou. Je to tam dražší (1200 Ikr/os), ale kuchyňka i sprchy jsou v ceně. Voda je super, jen kdyby ta teplá voda tak nesmrděla zkaženýma vejcema. Teplota už předchozí noci napovídala klesající tendenci, takže v noci už je pěkně tuho.

Ráno je téměř mrazivý a vyrážíme na pěší okruh v délce přes 10 km. Nejdřív návštěvujeme zářez v zemi s vlažným jezírkem. Je to hned za Ring Road a jmenuje se to Stóragjá. Na naší pouti nám jako už tradičně mrholí a dál směřujeme na kráter Hverfjall po stezce skrz lávové pole. Na hojněji navštěvovanou zemní proláklinou, kde jsou rovněž teplý jezírka, narážíme o něco později. Grótagjá se nachází u cesty, kam lze zajet autem. < pozn> (Obě prolákliny leží na styku dvou litosférických desek ? euroasijské a severoamerické, které se od sebe oddalují pozn. Thomas)

Po stezce ke kráteru jdeme opět osamoceni, protože každej tam snad jezdí jen auťákem. Na kráter vede celkem dobrá cesta a po zdařilém otevření schránky na okraji kráteru se zapisujeme do přeplněného deníku. Kroužíme po okraji kráteru k druhé stezce na jeho opačném konci. Dost krutě začíná funět vítr a jsme rádi, že budeme sestupovat dolů. Stezka je lemovaná provazy a je ze začátku ve stylu cik-cak, protože je to krutě prudký. Cca v půlce se stezka přestává klikatit a je z ní rovný šupec až dolů připomínající oraniště. Taková černá sjezdovka v písku. Dole už zase začíná pršet a my jdeme k Dimmuborgir (Kamenné město). Jde o lávové jezero, kterému se protrhla hráz a láva odtekla pryč. Zůstaly po ní roztodivné útvary a Islanďani toho náramně využili. Přímo vedle je parkoviště a restaurace se suvenýry.

Po nezbytné technické přestávce vyrážíme na cestu po asfaltu zpět do kempu v Reykjahlídu. Cesta je úmorně stereotypní, ale dorážíme přes krám vcelku až ke stanům. Jdeme do místní stanové kuchyňky a děláme si obědo-svačino-večeři. Pak už platíme vstup do místního bazénu a plaveme v ústrety teplé vodě. V teplých hrncích potkáváme Čechy, od kterých se dozvídáme, že s částí z nich poletíme érem do Berlínu. Jsme tam až do zavíračky, na kterou nás vlastně musela upozornit zaměstnankyně bazénu. Po cestě kupujeme v krámku zmrzku, i přes obuté sandály. V kempu při posezení v kuchyňce se dozvídáme z venkovní kulaté udírny, že jsou tři stupně (přes den tak mohlo být až závratných 5° C). Těšíme se do spacáků.

Ráno jdeme snídat do stanové kuchyňky za asistence zimy. Teplá čokoláda (instant z krámu) krásně prohřeje po ránu. Hofi se Zuzkou a Thomasem se jdou podívat na místní kostelík a na okolí. Zbytek odpočívá a po lehkým zevlingu jdeme balit věci. Jelikož fouká dost na ztrátu stanu, musíme balit opatrně. Do toho všeho ještě občas pořádně zakropí, takže je to taková idylka. Navíc všechno zpestří dva Frantíci, kteří dotáhnou všechno do kuchyňky a tam stan zabalí nejhorším možným způsobem. Vnitřní stan hodí podlážkou nahoru na mokrou podlahu, pak to zmuchlají a hodí do báglu. Zbytek stanu už jen zmuchlají do báglu.

Bus odjíždí od benzínky kolem Mývatnu po Ring Road do Akureyri. Tohle jedno z nejdůležitějších měst na Islandu se nachází na pobřeží fjordu Eyjafjördur, od kterého jde pěkná zima. Po cestě ještě míjíme nádherný vodopád Godafoss, kde se bohužel nestaví. Bus nestaví na benzínce, ale na místní obdobě busáku. Městečko je pěkný a my kolem restaurace Bautinn procházíme nahoru do kopečka kolem kostela a bazénu směrem do kempu (stejně jako kostel v Reykjaviku má i tento dost moderní ?feeling?. Takže je naprosto logické, že si ode mě vysloužil přezdívku Bajkonur pozn. Thomas). Ubytováváme se (mají na recepci kafe zadara) a jelikož je chuť, vyrážíme do již zmíněné restaurace. Tam obšťastníme chuťový pohárky vynikajícím jídlem a po zaplacení se jde nazpět. V kempu je na WC možnost nabíjet, ale na vlastní zodpovědnost. Vytahujeme elektroniku a jde se sosat elektrika. Rovněž se tam suší i pár kousků oblečení. Spánek je po gastronomickém zážitku výborné zakončení dne.

Ráno se domlouváme na návštěvě botanky, která není od kempu daleko. Vydáváme se tedy do víru rostlin a chodníčků mezi nimi. Zahrada je vcelku krásná a byla by to i příjemnější procházka, kdyby tak nechcalo. Zkratkou kolem bazénu pronikáme ke kostelu Akureyrarkirkja, který zběžně prohlídneme. Při procházce po ulici postupně narážíme na Viking (obchod se suvenýry), kde Kuba kupuje pár věciček a pak na pekárnu. V ní nakupujeme pár vzorků a musíme říct, že nejde koupit špatně. Přímo z pekárny vede cesta vzhůru k bazénu a do kempu za ním.

Po obědě balíme a po skupinkách se šouráme na úžasný bázo, kde je dokonce i plnohodnotný plavečák. Věci nám ochotná paní z pokladny nechá dát do místnosti první pomoci. Necháváme rozpouštět svou kůži v teplých hrncích, sauně a dalších atrakcích. Tobogán kazí fakt, že některé spoje nejsou dobrý. Jelikož se nám čas krátí, odcházíme z bazénu přes pekárnu, kde kupujeme obří kynutý šneky se skořicí politý karamelem nebo čokoládou. Bus je spíš minibusem a je to spoj až do Reykjavíku. Jedeme cca hodinu, než zastavujeme ve Varmahlídu, kde nás opouští skupina KOKS, která na Islandu zůstává o týden dýl než skupina STISK (probíhá loučení, potřásání rukou a dál už pokračujeme jen tři pozn. Thomas) .

Cesta busem pokračuje celkem v pohodě až do Reykjavíku. Sranda začala být až u tunelu Hvalfjördur. Je to jeden z nejmíň bezpečných moderních tunelů v Evropě. Vede přímo po fjordem a cesta prudce klesá, aby potom mohla prudce vystoupat. Je to zvláštní. Za tunelem začíná krutě foukat a v jednu chvíli to dost zamávalo i s busem, že to málem ani řidič neukočíroval. Protože má zpoždění jede na krev stylem brzda-plyn. Na bus teminál dorážíme někdy po půlnoci a s bagáží putujeme směr Laugardalur do strarého známého kempu u bazénu. Po cestě pořád fouká prudký vítr, takže kolikrát ani s báglem nejdeme, ale jsme smýkaní po celé ulici (jako cesta z hospody po 10 pivech). V kempu stavíme stan, ale neplatíme, protože tam se to nějak zvlášť nekontroluje. (Kemp, resp. jeho části jsou naštěstí v pěknym závětří, takže vítr neohrožuje náš stan ani naší existenci pozn. Thomas)

Ráno snídáme relativně brzo, protože máme v plánu vyrazit na whale watching. Nikdo z nás "naživo" velrybu neviděl (teda krom toho steaku, co si dával Kamil v Akureyri :) pozn. Thomas) , takže jsme zvědaví. Jdeme skrz město cca 45 minut až do přístavu, kde kotví všechny společnosti. Dozvídáme se, že společnost, kterou chceme jet nevyjíždí kvůli velkým vlnám, takže musíme další hodinu počkat na jinou společnost. Jdeme proto do města kouknout po suvenýrech. Stíháme projít i věci, které jsme dřív nestihli, jako Sólfar a pobřeží. Pak už stojíme u kasy a kupujeme lístky za 45 ?/os. Jelikož nefunguje ani jedna karta, platíme hotově a míň, protože nemáme dost peněz. (Kluk v pokladně nám prostě dal slevu ? loď by tak jako tak vyplula, takže tím nijak netratili pozn. Thomas) .

Loď je celkem velká a sedáme si rovnou nahoře na palubě. Na tyhle výlety se snad vždycky najde dost turistů a vyplatí se na ni pořádně teple obléct. Při vyjetí z přístavu nám začne povídat průvodce o všem možným a nějakou dobu trvá, než dorazíme do pozorovací oblasti. Cestu provází pěkně studený a prudký vítr. Po pár hodinách kroužení víme, že nemáme kliku. Bylo možné zahlídnout jen pár hřbetů pěkně daleko od lodi, proto se nám na zpáteční cestě omluvili a ještě dali další volnou jízdenku. Praxe je taková, že do zpozorování velryb dostává návštěvník výlet zdarma.

Zpáteční cestu trávíme uvnitř lodi v teple. Na pevnině míříme směr nákupní třída Laugavegur a zastavujeme v místním Kaffitáru na hrnek kafe. S uspokojením některých se šouráme po Laugaveguru a stavíme v pekárně napravo, kde nakupujeme obří koblihu (stejnou jako v Akureyri, jen větší a levnější). Hned naproti se kocháme v cukrovinkách a pak přes Bonus přímo do kempu. Dáváme si gáblík a jdeme na bazén. Ten je docela plný, protože vedle probíhá nějakej fotbal a hlavně je tam plno němčourů. Před odchodem z tohodle ráje ještě potkáváme pár Čecháčků (poznáte na první pohled) a pak do kempu na další jídlo. Před zalehnutím ještě zařizujeme fly bus přímo na recepci kempu a ještě zjišťujeme nějaký podrobnosti ohledně tax free papírů. Úplně grogy usínáme.

Vstáváme časně, protože infocentrum u přístavu, kde vrací daně za nákupy, otevírá v 8:30. Když tam dorážíme, zjišťujem, že otvíračka tax free přepážky je až v 9:00. Nejhorší je, že nám selhává karta (už zase), a on nám nemůže vyplatit žádný prachy. Posílá nás na poslední instanci, a to na letiště. Zklamaní se vracíme do kempu na sváču.

Ještě máme dost času a jdeme navštívit místní zoo, ale protože je drahý a jsou tam ?jen? slepice, měníme plány. Botanická zahrada vedle je kvalitní náhradou. Je krásně a prohlídka je opravdu pohodová a stojí za to tam jít. Procházku nám tam zpestřují místní kachny. Po cestě do kempu Thomas po pohledu na další kostel prohlašuje: ?Ty kostely jsou hotový psychodíla. Žádnej není normální, jako u nás?. Po zabalení jdeme na fly bus na zastávku k poštovní schránce. Stroj přijíždí na čas a veze nás na teminál, od kterého odjíždíme ve 14:00. Už při příjezdu na letiště zjišťujeme, že máme potvrzené zpoždění 30 minut, takže docela pohoda. Po odbavení jdeme k přepážkám tax free a žádnej nával tam není, takže to není žádný zdržení. S prachama sedáme na kafe a bagetu. Za zbytek peněz nakupujeme místní pálenku Brennivín (Black death) a můžeme se nalodit.

Gate se otevírá jak jinak než se zpožděním. Před rolováním na ranvej, se ale zase vracíme nazpět kvůli technický chybě, kterou se daří opravit. Nakonec odlétáme cca v 17:30 místo 16:20. Rok od roku se zpoždění zmenšuje. V letadle sváču nedostáváme, což je blbý, ale co naděláme (mohli jsme unést letadlo a jako výkupné požadovat šunkovou bagetu :) pozn. Thomas) . V Berlíně v Schönefeldu dosedáme v pořádku a po vyzvednutí báglu musíme na tágo, protože není čas projet Berlín S-bahnem. Z letiště na busbahnhof (stanice Messe Nord) to stojí cca 40 ?. Na busáku nás míjí půlnoc.

Žluťáci, jako běžný dopravce z Čech nás vítá cca 20 minutovým zpožděním, takže nasedáme cca ve čtvrt na jednu ráno. Nicméně frčí z Hamburku, tak to nejspíš není jejich chyba. Pouští nám Přátele, proto je pro mě skoro nemožné usnout. Máca i Thomas na tom jsou podobně. Dáváme si čokoládu a cesta pomalu ubíhá. Nakonec jsme v Praze už ve 4:40 místo v 5:00, takže řidič jel jako drak. Thomas se s námi loučí a žene se v ústrety své prázdné lednice na bytě. Já s Mácou nasedáme na přípoj do Jihlavy pro auťák. Cesta je v klidu a dělá se krásně. Super tečka za výletem.